1Pravdu pravím v Kristu, nelžu, a spolu se mnou moje svědomí vydává svědectví v Duchu svatém,
2že mám zármutek veliký a ustavičnou bolest v srdci svém.
3Vždyť bych si přál, abych já sám byl zavržen od Krista pro své bratry, mé příbuzné podle těla,
4kteří jsou israelité, jejichž jest synovství a sláva a úmluva i zákonodárství a bohoslužba a zaslíbení;
5jejichž jsou otcové a z nichž jest Kristus podle těla, jenž jest nade všecko, Bůh velebený na věky. Amen.
6Tím však nepravím, že by zmařeno bylo slovo Boží. Neboť ne všichni ti jsou israelité (praví), kteří pocházejí od Israele,
7aniž proto, že jsou potomstvem Abrahamovým, jsou všichni dítkami, nýbrž „v Isákovi bude tobě nazváno potomstvo“,
8to jest: nikoliv ti jsou dítkami Božími, kteří jsou dítkami podle těla, nýbrž ti se počítají ku potomstvu, kteří jsou dítkami podle zaslíbení.
9Slovo záslibné jest totiž toto: „O tomto čase (za rok) přijdu (zase), a Sára bude míti syna.“
10A netoliko ona (dostala zaslíbení), nýbrž i Rebeka, počavši (dva syny) z jednoho (muže), z Isáka, otce našeho.
11Neboť když se ještě nenarodili, aniž co dobrého neb špatného učinili, aby (v platnosti) zůstával úradek Boží o vyvolení nikoli ze skutků, nýbrž z toho, jenž povolává,
12bylo jí řečeno: „Starší bude sloužiti mladšímu,“
13jakož jest psáno: „Jakoba jsem si zamiloval, Esaua v nenávist jsem pojal.“
14Co tedy řekneme? Jest u Boha nespravedlnost? Nikoli.
15Neboť řekl k Mojžíšovi: „Smiluji se nad tím, nad kým se smiluji, a slituji se nad tím, nad kým se slituji.“
16Není tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo běží, nýbrž na Bohu, jenž se smilovává.
17Neboť Písmo sv. praví k faraonovi: „Právě k tomu jsem tě vzbudil, abych ukázal na tobě svou moc, aby se rozhlásilo jméno mé po veškeré zemi.“
18Nuže nad kým chce, se smilovává, a koho chce, zatvrzuje.
19Řekneš mi tedy: „Proč ještě si stěžuje? Neboť kdo odolá vůli jeho?“
20Ó člověče, ano ty, kdo jsi, jenž odmlouváš Bohu? Řekne-liž výrobek výrobci: „Proč jsi mne udělal takto?“
21Aneb nemá-li hrnčíř moci nad hlínou, aby z téhož truple udělal nádobu jednu k ozdobě, jinou k nezdobě?
22jestliže však Bůh přes to, že chce ukázati hněv a v známost uvésti svoji moc, snášel u veliké shovívavosti nádoby hněvu způsobilé k zahynutí,
23aby ukázal bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě?“
24Jako takové i povolal nás nejen ze židů, nýbrž i z pohanů,
25jak dí v Ozeáši: „Nazvu lidem svým toho, jenž nebyl mým lidem, a milou tu, která byla nemilá, a milosrdenství došlou tu, která nedošla milosrdenství;
26a stane se, že na tom místě, na kterém jim bylo řečeno:,Vy nejste lid můj‘, tam budou nazváni syny Boha živého.“
27Isaiáš pak volá nad Israelem: „Byť byl počet synů israelských jako písek mořský, ostatek (toliko) bude spasen,
28neboť slovo(hrozebné) vykoná a ukrátí ve spravedlnosti; slovo totiž ukrácené učiní Hospodin na zemi.“
29A jak předpověděl Isaiáš: „Kdyby Hospodin zástupů nebyl nám ponechal potomtva, byli bychom se stali jako Sodoma a Gomoře byli bychom připodobněni.“
30Co tedy řekneme? To, že pohané, kteří spravedlnosti nehledali, spravedlnosti dosáhli, spravedlnosti totiž, která jest z víry,
31israelité však, kteří hledali zákona spravedlnosti, k zákonu spravedlnosti nepřišli.
32Proč? Poněvadž (hledali jí dojíti) ne z víry, nýbrž jako ze skutků; narazili (zajisté) na kámen úrazu,
33jak jest psáno: „Hle, kladu na Sioně kámen úrazu a skálu pohoršení, a žádný, kdo v něho věří, nebude zahanben.“