Psalms 39
1 (Davidův žalm Jedutunovi, přednímu zpěvákovi)
2 Řekl jsem: Budu střežit své cesty, abych nehřešil svým jazykem. Na uzdě budu držet ústa svá, zvláště, je-li bezbožník nablízku.
3 A tak jsem mlčel jako němý. Zdržel jsem se i spravedlivého odporu, ale tím více se jitřila má bolest.
4 Srdce ve mně hořelo a čím více jsem přemýšlel, tím více mě přemáhal neklid, až jsem to vše musel Bohu říci:
5 Hospodine, zjev mi, kdy skončí život můj, kolik dnů mám ještě před sebou.
6 Na dlaň jsi mi vyměřil mé dny a život můj je jako nic před tebou. Skutečně, člověk je jako vánek, i kdyby si jakkoli pevně stál.
7 Je jako stín a vším, čím se zaměstnával a co nashromáždil, čí bude?
8 Jakou tedy naději mám, Bože? Na tebe očekávám.
9 Vysvoboď mne od všech mých hříchů, ať nejsem terčem posměchu bláznivému člověku.
10 Již jsem zticha, nestěžuji si, vždyť to učinila tvoje ruka.
11 Již mě netrestej, protože od tvé pádné ruky bych už docela zahynul.
12 Když někoho napomínáš tresty, vše, na čem si kdy zakládal, se zdá jako šaty prožrané moly. Člověk je jen vánek.
13 Hospodine, vyslyš modlitbu mou, kéž tě dostihne mé volání o pomoc. Popatři na mé slzy a slituj se nade mnou, však jsem u tebe jen host a přistěhovalec, jako všichni moji předkové.
14 Dovol, ať pookřeji, dříve, než mi bude odejít a už víc nebudu.