1Ale teď? Holobrádkové se mi posmívají, takoví, jejichž otcům bych nesvěřil ani svého psa.
2K čemu je mi jejich síla, když jim práce nevoní?
3Raději se potloukají, živoří na poušti,
4živí se kořínky a lebedou.
5Z obce je vyhnali jako prachsprosté zloděje,
6tak se zabydleli v jeskyních a slujích mezi skalisky.
7Hýkají v křoví jako dobytek, tlačí se před nepohodou pod převis.
8Z jejich synů nevyrostlo nic lepšího, samí vyvrhelové a chamraď.
9A tihle si teď ze mě udělali terč svých popěvků! Hrdinu svých anekdot!
10Vyhýbají se mi jako prašivému a plivají mi do tváře!
11Bůh mě pokořil, takže mě týrají docela bez zábran.
12Ta chátra po mně šlape, podráží mi nohy, strojí pasti na cestě.
13Proč by si do mě nekopli, když vědí, že se mě nikdo nezastane?
14Shlukli se na mě jako sršni, jak supové na mrtvolu.
15Můj život je jedna hrůza. Vrhli se na mě nelítostně, mou důstojnost vláčí v prachu.
16Srdce mi puká, upadám do bezedné deprese.
17V noci oko nezamhouřím, jak mě bolest hlodá v kostech.
18Házím sebou ze strany na stranu, div se v těch hadrech neudusím.
19Bůh mě srazil do bláta, nejsem už víc než prach a popel.
20Bože, křičím k tobě, proč mi neodpovídáš? Stojím tu před tebou, ani se na mě nepodíváš.
21Proč mě tak krutě pronásleduješ, nepříteli můj? Proč všechno to důmyslné mučení?
22Hodils mě jak zrnko prachu do vichru, unáší mě to nevím kam.
23Vím jen, že mě obracíš ke smrti, kde se protnou cesty všeho tvorstva.
24Proč pořád bušíš do té bídné trosky, která už stěží dokáže volat o milost? Mám snad k tobě přestat volat o milost?
25Copak jsem se dost nenaplakal za všechny ubožáky, neprolil dost slz za zbědované?
26Čekal jsem, že přijde úleva. Místo toho přišla ještě větší bída. Čekal jsem světlo, přišla tma.
27V mém nitru všechno vře, utrpení stíhá utrpení.
28Tvář mi ztmavla, volám o pomoc uprostřed davu.
29Ale zrovna tak bych mohl volat uprostřed pouště, kde vyje šakal, a bratřit se s pštrosem.
30Kůži mám spálenou a kosti mi stravuje horečka.
31Harfu jsem vyměnil za nářek a flétnu za pláč.