1Pak promluvil Jób a proklel den svého narození:
22-3 "Prokletý den, kdy jsem se narodil, prokletá noc, kdy jsem byl počat!
3***
4Ať jsou navěky zapomenuty, ať je Bůh škrtne a pohřbí ve věčné temnotě!
5Ano, ať zmizí ve tmách a temný mrak je zahalí!
6Ať jsou navždy vymazány z kalendáře, ze svého měsíce i roku!
77-8 Kéž ta noc byla neplodná, kéž v ní nebylo žádné rozkoše! Kéž ji proklejí znalci zaklínání,
8***
9aby se její hvězdy zatměly a nikdy nad ní nevzešlo ráno!
10Kéž je prokleta za to, že dopustila mé početí a přivedla mě na svět, kde mě čekalo tohle trápení!
1111-12 Proč jsem nezemřel při porodu, proč mě nechali žít? Proč mě kojila má matka?
12***
13Mohl jsem teď mít pokoj, v klidu jsem mohl spát,
1414-15 stejně jako králové a knížata s celou jejich slávou, jako velmožové s hrady plnými zlata a stříbra!
15***
16Kéž jsem se narodil mrtvý, nikdy se nenadechl a nikdy neuviděl světlo!
17Vždyť mrtvý už nemůže napáchat nic zlého a unavený dojde v smrti odpočinku!
18Vězňům se uleví, už nemusejí poslouchat křik dozorců.
19Bohatí i chudí jsou si tam rovni, otrok je svobodný od svého pána.
2020-21 Ach, proč dostávají život ubožáci, když je tak plný hořkosti? Když touží po smrti jako hladový po jídle?
21***
22Jaká úleva, když konečně spočinou v hrobě!
23Proč se rodí člověk, jemuž je Bohem určeno trpět a zoufat si?
24Pro samé vzdychání nedokážu pozřít sousto, nářek ze mne prýští jako pramen vody.
2525-26 Čeho jsem se vždycky bál, to mě postihlo.
26***
27Nijak jsem si nehověl ani nelenošil, a přece na mě dopadla zhouba."