Job 3
1 Pak promluvil Jób a proklel den svého narození:
2 2-3 "Prokletý den, kdy jsem se narodil, prokletá noc, kdy jsem byl počat!
3 ***
4 Ať jsou navěky zapomenuty, ať je Bůh škrtne a pohřbí ve věčné temnotě!
5 Ano, ať zmizí ve tmách a temný mrak je zahalí!
6 Ať jsou navždy vymazány z kalendáře, ze svého měsíce i roku!
7 7-8 Kéž ta noc byla neplodná, kéž v ní nebylo žádné rozkoše! Kéž ji proklejí znalci zaklínání,
8 ***
9 aby se její hvězdy zatměly a nikdy nad ní nevzešlo ráno!
10 Kéž je prokleta za to, že dopustila mé početí a přivedla mě na svět, kde mě čekalo tohle trápení!
11 11-12 Proč jsem nezemřel při porodu, proč mě nechali žít? Proč mě kojila má matka?
12 ***
13 Mohl jsem teď mít pokoj, v klidu jsem mohl spát,
14 14-15 stejně jako králové a knížata s celou jejich slávou, jako velmožové s hrady plnými zlata a stříbra!
15 ***
16 Kéž jsem se narodil mrtvý, nikdy se nenadechl a nikdy neuviděl světlo!
17 Vždyť mrtvý už nemůže napáchat nic zlého a unavený dojde v smrti odpočinku!
18 Vězňům se uleví, už nemusejí poslouchat křik dozorců.
19 Bohatí i chudí jsou si tam rovni, otrok je svobodný od svého pána.
20 20-21 Ach, proč dostávají život ubožáci, když je tak plný hořkosti? Když touží po smrti jako hladový po jídle?
21 ***
22 Jaká úleva, když konečně spočinou v hrobě!
23 Proč se rodí člověk, jemuž je Bohem určeno trpět a zoufat si?
24 Pro samé vzdychání nedokážu pozřít sousto, nářek ze mne prýští jako pramen vody.
25 25-26 Čeho jsem se vždycky bál, to mě postihlo.
26 ***
27 Nijak jsem si nehověl ani nelenošil, a přece na mě dopadla zhouba."