1Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého mládí, dříve, než přijdou zlé dny a než se dostaví léta, ve kterých řekneš: „Vůbec se mi to už nelíbí!“
2Dříve, než se ti zatmí slunce a světlo, měsíc a hvězdy a sotva přestane pršet, přitáhnou nové mraky.
3Tvé ruce už nebudou mít sílu tě střežit, protože se budou třást; mužná síla tě opustí, když se ti zchromlé nohy zkřiví, zuby, které drtí potravu, přestanou pracovat, protože jich bude poskrovnu, oči, které jako ženy hledí z oken, se smutkem zatemní,
4dveře do ulice se zavřou, hlas mlýnu, který mlel potravu, zeslábne, stářím se na hlas ptáka zvýší a všechny písně ustanou.
5Dostaví se závratě, strach z výšek a obava z úrazu na cestě. Hlava jako bílý mandloňový květ rozkvete, chůze ztěžkne jako malátné kobylce a kořeněná chuť kapary se vytratí. Tak se člověk vydává do svého věčného domu a na ulici se pomalu scházejí truchlící.
6Pamatuj na svého Stvořitele, dříve, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se zlatá číše, než se roztříští džbán nad pramenem a rozpadne se kolo u studny.
7Prach se vrátí do země, tam, kde byl a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.
8Všechno je jako vítr, všechno pomíjí jako ranní mlha, řekl Kazatel. Marnost nad marnost!
9A co ještě dodat? Kazatel byl moudrý, lidi stále vedl k poznání, vyučoval je, přemýšlel a bádal a složil mnoho přísloví.
10Kazatel hledal výstižná slova a názvy věcí, a tak bylo všechno pravdivě a výstižně zapsáno.
11Slova moudrých jsou jako ostny, jsou jako hřeby pevně vbité do této sbírky, ale jsou jedním pastýřem sebraná.
12A tak tedy, můj synu, ještě poslyš: Vyvaruj se psaní mnohých knih. To nemá konce. A také mnohé mudrování unaví tělo.
13Na závěr vyslechni souhrn všeho: Boj se Boha a zachovávej jeho přikázání; jenom tak budeš celým člověkem.
14Bůh nade vším vyřkne soud; bude soudit věci tajné — a to dobré i zlé.