1Potom otevřel Jób svá ústa a jal se proklínat svůj den;
2ujal se tedy Jób slova a řekl:
3Nechť hyne den, v něm ž jsem se rodil, i noc, jež řekla: Byl počat muž íček!
4Nechť se onen den stává tmou, nechť jej +Bůh shora nevyhledává, aniž na něj světlo září!
5Nechť jej zpět požaduje tma a stín smrti, nechť na něm pobývá černava, nechť jej děsí chmury dne!
6Ona noc - nechť ji bere temno, nechť se neraduje mezi dny roku, nechť nevchází v počet MĚSÍCŮ!
7Hle, kéž ona noc byla neplodnou, kéž v ni nevcházelo plesání!
8Nechť ji zatracují proklínači dne, hotoví vzbudit Draka!
9Nechť temnými zůstávají hvězdy jejího soumraku, nechť čeká na světlo a nebude ho, aniž bude hledět na oční víčka úsvitu,
10neboť mi nezavřel dveře lůna, aniž před mýma očima skryl strast!
11Nač to, že jsem hned z dělohy neumíral, abych z lůna vyšel a musel skonat?
12Proč mě přivítala kolena? A co prsy, tak že bych mohl sát?
13Ano, nyní bych ležel a měl bych klid, to by se mi odpočívalo
14s králi a rádci země, již pro sebe vybudovali zříceniny,
15nebo s knížaty měvšími zlato, již naplnili své domy stříbrem,
16nebo bych nebyl - jako zahrabaný potrat, jako nemluvňata; neuviděla světla.
17Tam zlovolníci zanechali řádění, a síly zbavení tam odpočívají,
18vězňové jsou spolu nerušeni, neslyší hlasu pohaněče;
19malý i veliký tam je, a nevolník je svoboden od svého pána.
20Nač dává světlo trpícímu a den za hořk l ému v duši,
21těm, již touží po smrti, a není jí, a č ji hledají usilovněji než skryté poklady,
22již se veselí až k jásotu, - radují se, - když nacházejí hrob,
23muži, jehož cesta se skryla, vůkol něhož +Bůh zavedl obklíčení?
24Vždyť místo mého pokrmu přichází mé vzdychání a jako vody se vylévají mé výkřiky,
25neboť jsem se strachoval postrachu a přepadl mě, a přichází mi, čeho jsem se hrozil;
26nebyl jsem bezstarostný, aniž jsem měl klid aniž jsem odpočíval, a přišla bouře.