Job 2
1 A nastal den, kdy Boží synové přišli postavit se před Hospodina; a přišel mezi ně i Satan před Hospodina se postavit.
2 A Hospodin k Satanovi řekl: Odkudpak přicházíš? A Satan Hospodinu odpověděl a řekl: Od potulování po zemi a od procházení po ní.
3 A Hospodin řekl k Satanu: Zda jsi zaměřil svou pozornost na mého nevolníka Jóba, že není na zemi podobného jemu, muže bezúhonného a upřímného, i majícího v úctě Boha i odvracejícího se od zla? A on se ještě drží své bezúhonnosti, a č jsi mě proti němu podnítil k potírání ho bez příčiny.
4 A Satan Hospodinu odpověděl a řekl: Kůži za kůži, a no, vše, co člověku patří, bude dávat za své žití;
5 však, prosím, vztáhni svou ruku a sáhni na jeho kost a na jeho maso, nebude-li ti do tvé tváře zlořečit.
6 A Hospodin k Satanovi řekl: Hle, je v tvé ruce, ale jeho žití uchraň.
7 A Satan z přítomnosti tváře Hospodinovy odešel a Jóba ranil zlou vředovitostí od chodidla jeho nohy až po jeho témě,
8 takže si vzal střepinu, aby se jí škrábal, když on seděl vprostřed popela.
9 A jeho žena k němu řekla: Ty se ještě držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a umři!
10 A řekl k ní: Mluvíš podle mluvení jedné z bezbožných. Což máme ze strany Boha přijímat, co je dobré, aniž budeme přijímat, co je zlé? Při všem tomto Jób svými rty nezhřešil.
11 A když o všem tomto neštěstí, jež na něho přišlo, uslyšeli Jóbovi tři přátelé, přišli, každý ze svého místa: Elífáz, Témání, Bildad, Šúchí, a Cófár, Naamáthí, když se spolu domluvili přijít projevit mu soustrast a těšit ho.
12 A když z daleka pozvedli své oči, nepoznali ho, i pozvedli svůj hlas a rozplakali se, a roztrhli každý svůj plášť a jali se rozprašovat na své hlavy prach k nebesům;
13 a usedli na sedm dní a sedm nocí s ním na zem a nebylo, kdo by k němu vyslovil slovo, neboť shledali, že trýzeň byla velmi veliká.