1Nechtějte mnozí být učiteli, moji bratři; vězte, že se nám dostane těžšího rozsudku -
2vždyť všichni často klopýtáme. Neklopýtá-li někdo v slovu, je to dokonalý muž, schopný udržet na uzdě i celé tělo.
3Hle, do úst koní klademe udidla, by nás poslouchali, a celé jejich tělo obracíme;
4hle, i lodi, jež jsou tak veliké a poháněné prudkými větry, se velmi malým kormidlem obracejí, kamkoli zamýšlí libovůle řidiče.
5Tak je i jazyk malý úd a velikými věcmi se holedbá. Hle, jak nepatrný oheň - jak veliký les zanítí!
6A jazyk je oheň, svět nespravedlivosti; jazyk mezi našimi údy vystupuje jako poskvrňovač celého těla a podpalovač běhu přirozenosti, a je podpalován peklem.
7Ano, každé plémě i zvířat i ptáků i plazů i mořských živočichů lze krotit a je zkroceno plemenem lidským,
8jazyk však nikdo z lidí zkrotit nemůže - nepokojné zlo, vrchovatě plný smrtonosného jedu.
9Jím velebíme Pána a Otce a jím zlořečíme lidem podle Boží podoby učiněným;
10z těchže úst vychází velebení i zlořečení. Nehodí se, moji bratři, by se tyto věci takto děly.
11Což snad pramen z téhož otvoru chrlí sladké i hořké?
12Což může, moji bratři, fíkovník poskytnout olivy nebo vinná réva fíky? Aniž může solanka poskytnout sladkou vodu.
13Kdo je mezi vámi moudrý a vzdělaný? Nechť své činy ukáže řádným chováním v tiché moudrosti;
14máte-li však ve svém srdci hořkou řevnivost a svárlivost, nevychloubejte se a ne lžete proti pravdě.
15Toto není moudrost dolů přicházející shora, nýbrž pozemská, přirozená, démonská,
16neboť kde řevnivost a svárlivost, tam rozvrat a veškerá ničemná věc.
17Ta moudrost shora však je především čistá, potom pokojná, umírněná, povolná, vrchovatě plná smilování a dobrého ovoce, nepochybující, nepředstíraná.
18Ovoce spravedlnosti v pokoji se však rozsévá těm, kdo pokoj působí.