1Břímě Móáva. Vždyť v noci bylo vyvráceno Ar Móáv, bylo zničeno, vždyť v noci bylo vyvráceno Kír Móáv, bylo zničeno!
2Vystupuje se v Bajith a Dívón, na výšiny, k pláči; Móáv skučí nad Névem a nad Médávou, na každé z jejich hlav je lysina, každá brada je ostříhána;
3v jeho ulicích se opasují pytlovinou, na jeho střechách a na jeho prostranstvích on všechen skučí, rozplývaje se v pláči.
4A Chešbón a Eleálé naříká, jejich hlas je slyšet až po Jahac; proto vyzbrojení Móávovi bědují, jeho duše se mu chvěje.
5Mé srdce naříká pro Móáva po jeho nejzazší hranice, až po Cóar, Eglath-šelíšijjáh, neboť vzestup Lúchíth - po něm se s pláčem vystupuje, když cestou Chórónajim propukávají v nářek pro potření.
6Vždyť vody Nimrím se stávají zpustošeninami, vždyť tráva seschla, mladý porost došel konce, aniž vznikla zeleň.
7Proto pozůstatek, jehož se dosáhlo, a své zásoby - od nášejí je k potoku Topolů,
8neboť území Móáva obešel nářek, jeho skučení až po Eglajim a Beér-Élím - jeho skučení,
9vždyť vody Dímónu se naplní krví, když na Dímón budu uvalovat přídavky k uniknuvším z Móáva - lvy, i k zbývajícím v zemi.