1Proto nechejme počátečního slova o KRISTU a směřujme k tomu, co patří k dospělosti, nezapouštějíce si zase základ pokání z mrtvých činů a spoléhání věrou na Boha,
2nauky o mytích i pokládání rukou i opětovného vstání mrtvých a věčného soudu;
3a to budeme činit, dovolí-li ovšem Bůh.
4Nemožno totiž opět k pokání obnovovat ty, kteří byli jednou osvíceni i okusili nebeského daru a stali se podílníky Svatého Ducha
5a okusili dobrého Božího slova i mocných činů budoucího věku,
6a odpadli; ti sami sobě opět křižují a veřejné hanbě vystavují Božího Syna.
7Vždyť zemi, jež se napila často na ni přicházejícího deště a těm, pro něž je i obdělávána, rodí užitečnou rostlinu, se dostává podílu na požehnání od Boha,
8vynáší-li však trní a bodláčí, je shledána bezcennou a blízka prokletí a její konec je spálení.
9Co se však týče vás, milovaní, jsme přesvědčeni o věcech lepších a spojených se záchranou, i když takto mluvíme;
10Bůh přece ne ní nespravedlivý, že by zapomněl na vaši práci a lásku, již jste vůči jeho jménu projevili tím, že jste posluhovali a posluhujete svatým;
11toužíme však po tom, by každý z vás touž snahu o plnou jistotu naděje projevoval až do konce,
12abyste se nestali lenochy, nýbrž napodobiteli těch, kteří skrze víru a trpělivost jsou dědici příslibů.
13Bůh totiž při svém příslibu Abrahamovi, jelikož neměl skrze koho většího přisáhnout, přisáhl sám skrze sebe,
14pravě: Zajisté ti žehnaje požehnám a rozmnožuje tě rozmnožím;
15a tak se, trpělivě vytrvav, příslibu domohl.
16Ano, vždyť lidé přísahají skrze někoho většího a přísaha k potvrzení jim je ukončením každé rozepře,
17a Bůh v té věci, zamýšleje dědicům přesvědčivěji ukázat na nezměnitelnost svého úmyslu, zasáhl přísahou,
18abychom měli silné povzbuzení skrze dvě nezměnitelné skutečnosti, v nichž Bohu nemožno zalhat, my, kteří jsme se utekli k uchopení nám předložené naděje,
19již máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou a vstupující dovnitř za oponu,
20kam jako předchůdce pro nás vstoupil Ježíš, stav se navždy veleknězem podle řádu Melchisedekova.