1A Bůh si připomněl Nóeho a všechno živočišstvo a všechen dobytek, jenž s ním byl ve schráně, i dal Bůh po zemi přejít větru a vody klesly,
2a byla ucpána zřídla hlubiny a stavidla nebes a příval z nebes byl zastaven.
3A vody z povrchu země postupně ustupovaly zpět a po uplynutí padesáti a sta dní byly opadlé.
4A schrána v sedmém měsíci, v sedmnáctý den měsíce, spočinula na horách Aráratu;
5a vody postupně opadávaly do desátého měsíce, a v desátém měsíci, v první den měsíce, bylo vidět temena hor.
6A po uplynutí čtyřiceti dní se stalo, že Nóe otevřel okno schrány, jež byl udělal,
7a vypustil krkavce, i vyletoval stále a vracel se, až do vysušení vod z povrchu země.
8I vypustil ze své blízkosti holubici ke zjištění, zda vod z povrchu tváře půdy ubylo.
9A holubice nenašla chodidlu své nohy odpočívadlo, i vrátila se k němu do schrány, protože na tváři vší země byly vody; i vztáhl svou ruku a vzal ji a vnesl ji k sobě do schrány.
10A počkal ještě sedm dalších dní a opět holubici ze schrány vypustil,
11a holubice k němu vletěla v čas večera, a hle, v jejím zobáku utržený list olivy, i seznal Nóe, že vod z povrchu země ubylo.
12Vydržel tedy ještě sedm dalších dní a vypustil holubici, a le již se k němu více nevrátila.
13A v roce prvním a šestistém, v prvním měsíci, v první den měsíce, se stalo, že vody z povrchu země byly obeschlé; a Nóe odstranil kryt schrány, i pohleděl, a hle, tvář půdy byla obeschlá.
14A v druhém měsíci, v sedm a dvacátý den měsíce, byla země suchá.
15A Bůh k Nóemu promluvil výrokem:
16Vyjdi ze schrány ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů;
17vyveď s sebou všechno živočišstvo, jež je s tebou, ze všeho masa, z letounstva a z dobytka a ze všeho plazivého tvorstva, jež se plazí po zemi, a ť se na zemi hemží a plodí a množí se po zemi.
18A Nóe vyšel a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů;
19ze schrány vyšlo podle svých rodů všechno živočišstvo, všechno plazivé tvorstvo a všechno letounstvo, vše pohybující se po zemi.
20A Nóe Hospodinu zbudoval oltář a vzal ze všeho čistého dobytka a ze všeho čistého ptactva a na tom oltáři vznesl vzestupné oběti.
21A Hospodinu zavoněla líbezná vůně, i řekl Hospodin ve svém srdci: Nebudu již více půdě zlořečit vinou člověka, za to, že smýšlení srdce člověka je od jeho mládí zlé, aniž ještě budu bít vše živé tak, jak jsem učinil.
22Po všechny dni země nebude přestávat setba a žeň, a chlad a horko, a léto a zima, a den a noc.