1A já jsem se vrátil a uviděl jsem všechen útisk, jenž se pod sluncem uskutečňuje; a hle, slzy utiskovaných, již neměli těšitele, a ze strany jejich utiskovatelů byla moc, a neměli těšitele.
2A já jsem se jal za šťastnější prohlašovat mrtvé, kteří již umřeli, než živé, kteří ještě jsou živi,
3a za blaženějšího než oni obojí toho, kdo ještě nevznikl, kdo nezakusil skutky zla, jež se pod sluncem uskutečňují.
4A já jsem uviděl všechnu lopotu a všechen úspěch těch skutků, že je to soupeření jednoho vůči druhému; i toto je marnost a honění větru.
5Zpozdilý zakládá své ruce a stravuje své maso.
6Vyplnění dlaně poklidem je lepší než vyplnění obou hrstí lopotou a honěním větru.
7A já jsem se vrátil a uviděl jsem pod sluncem marnost:
8Je někdo, jenž je sám a druhého není, ani nemá syna a ni bratra; a le není konce vší jeho lopotě, ani se jeho oči nemohou nasytit bohatstvím: A pro koho se já lopotím a ochuzuji svou duši o dobro? I toto - je to marnost a zlá plahočina.
9Blaženější než jeden jsou dva, neboť oni mají dobrou odměnu za svou lopotu;
10vždyť padají-li, může jeden svého společníka pozvednout, a le běda to mu, jenž je sám, když padá a není druhého k pozvednutí ho!
11Také je, uléhají-li dva, jim pak teplo, a le jak může být teplo jednomu?
12A napadá-li kdo jednoho, mohou se dva proti němu postavit; a trojitý provázek se chvatem nepřetrhává.
13Chudobný a moudrý mladík je lepší než starý a zpozdilý král, jenž se již neumí dát poučit,
14neboť z domu vězňů vyšel kralovat, i když se v jeho království narodil chudý.
15Uviděl jsem všechny živé, již chodili pod sluncem, při tom druhém mladíku, jenž měl stát místo něho;
16nebylo konce všemu lidu, všem, před něž se do stal. Ale potomní se v něm nebudou radovat - zajisté i toto je marnost a honění větru.