1Proto není zavržení již pro ty, kdož jsou v Kristu Ježíši [a kdož nežijí podle těla].
2Neboť zákon ducha, který oživuje, osvobodil mě v Kristu Ježíši od zákona hříchu i smrti.
3Co totiž bylo nemožné zákonu, poněvadž byl slabý proti tělu, to způsobil Bůh: poslal svého Syna v podobě hříšného těla a pro hřích, odsoudil ten hřích v (jeho) těle,
4aby se spravedlnost zákona naplnila na nás, kdož nežijeme podle těla, nýbrž podle ducha.
5Neboť ti, kdož jsou podle těla, myslí na věci tělesné; ti však, kdož jsou podle ducha, (myslí) na věci duchovní.
6Smýšlení těla totiž jek smrti, smýšlení ducha však k životu a pokoji,
7poněvadž smýšlení těla je nepřátelské Bohu, neboť se nepodřizuje zákonu Božímu, ba ani (to) nedovede.
8Ti však, kdož žijí tělu, nemohou se líbiti Bohu.
9Vy však nežijete tělu, nýbrž duchu, ačli Duch Boží ve vás přebývá. Jestliže však někdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.
10A je-li Kristus ve vás, je sice tělo pro hřích mrtvé, duch však žije pro ospravedlnění.
11A přebývá-li ve vás Duch Toho, jenž vzkřísil z mrtvých Ježíše, zajisté Ten, jenž vzkřísil Krista Ježíše, oživí také vaše smrtelná těla svým Duchem, jenž přebývá ve vás.
12Nuže, bratří, nejsme povinni tělu, abychom podle těla žili.
13Neboť žijete-li podle těla, zemřete; umrtvujete-li však duchem tělesné pudy, budete žíti.
14Vždyť všichni ti, kdož se dávají vésti Duchem Božím, jsou synové Boží.
15Neboť jste nepřijali ducha poroby, abyste se zase strachovali, ale přijali jste ducha synovství, v němž voláme: „Abba, Otče!“
16Ano i Duch vydává svědectví s naším duchem, že jsme dítky Boží.
17Jsme-li však dítky, (jsme) i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi, jestliže ovšem spolu s ním trpíme, abychom s ním byli také oslaveni.
18Myslím totiž, že utrpení tohoto času nejsou nic ve srovnání se slávou, která se má zjeviti na nás.
19Vždyť i tvorstvo očekává s touhou zjevení synů Božích.
20Neboť marnosti bylo poddáno tvorstvo, nikoli dobrovolně, nýbrž pro Toho, jenž je poddal s nadějí,
21že i to tvorstvo bude osvobozeno od poroby porušení ve svobodu slávy dítek Božích.
22Víme zajisté, že všecko tvorstvo spolu sténá a trpí bolest až dosud.
23A nejen [ono], nýbrž i my, ač máme prvotiny Ducha, i my sami v sobě sténáme, očekávajíce synovství [dítek Božích], to je vykoupení svého těla.
24Neboť dosud jsme dosáhli spásy (jen) v naději; naděje však, kterou je viděti, není naděje, neboť jak může někdo doufati v to, co vidí?
25Ale očekáváme-li s nadějí to, co nevidíme, očekáváme to trpělivě.
26Podobně i Duch spolu napomáhá naší slabosti. Zač bychom se měli modliti, jak je potřebí, nevíme; ale Duch sám se přimlouvá [za nás] vzdechy, jež slovy nelze vyjádřiti.
27Ten pak, jenž zpytuje srdce, ví, co Duch žádá, že se (totiž) podle Boha přimlouvá za věřící.
28Víme však, že těm, kdož milují Boha, všechno napomáhá k dobrému, (jakožto) těm, kteří jsou podle (jeho) úradku povoláni [za svaté].
29Neboť ty, o nichž to předzvěděl, ty také předurčil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, aby On byl prvorozený mezi mnohými bratřími.
30Ty pak, jež předurčil, ty také povolal; a které povolal, ty též ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil.
31Co tedy máme k tomu říci? Je-li Bůh pro nás, kdo proti nám?
32Když ani vlastního Syna neušetřil, ale za nás za všechny ho vydal na smrt, jak i s ním nedá nám všecko?
33Kdo bude žalovati na vyvolené Boží? Bůh, jenž ospravedlňuje?
34Kdo jest, jenž by je odsoudil? Kristus Ježíš, který za nás umřel, ano i z mrtvých vstal, který je na pravici Boží, který se též přimlouvá za nás?
35Kdo nás tedy odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost nebo hlad nebo nahota nebo nebezpečenství nebo pronásledování nebo meč?
36Tak je psáno: „Neboť kvůli tobě jsme po celý den na smrt vydáváni; jsme pokládáni za ovce na zabití.“
37Ale v tom všem dokonale vítězíme skrze Toho, jenž si nás zamiloval.
38Neboť jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani knížata [ani mocnosti], ani věci přítomné ani budoucí, ani síla,
39ani výška ani hloubka, ani žádné jiné stvoření nebude nás moci odloučiti od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, Pánu našem.