Bible

1 Pravdu mluvím v Kristu, nelžu, a spolu se mnou vydává svědectví v Duchu svatém moje svědomí, 2 že mám velký zármutek a bez ustání bolest v svém srdci. 3 Přál bych si věru, abych já sám byl zavržen Kristem pro své bratry, kteří jsou podle těla mými příbuznými. 4 Vždyť to jsou Izraelité, jim patří přijetí za syny, sláva, úmluva, dání zákona, bohoslužba i zaslíbení; 5 jejich jsou otcové a z nich je podle těla Kristus. Ten je nade všechno, Bůh velebený na věky. Amen. 6 To však (neznamená), že by zmařeno bylo slovo Boží. Neboť ne všichni, kdož pocházejí z Izraele, jsou Izraelité. 7 A nejsou všichni proto dítkami Abrahamovými, že jsou jeho potomky. Ale „v Izákovi se ti dostane potomstva“. 8 To znamená: nejsou dítkami Božími ti, kdož jsou dítkami jen podle těla, nýbrž ti se počítají k potomstvu, kdož jsou dítkami podle zaslíbení. 9 Slovo zaslíbení totiž zní takto: „O tomto čase (za rok) přijdu, a Sára bude míti syna.“ 10 A tak tomu bylo nejen u ní, nýbrž i u Rebeky. Ta počala (dva syny) z jednoho (muže), z Izáka, našeho otce. 11 Neboť když se ještě nenarodili a dosud nic dobrého ani zlého neučinili – aby dále platil úradek Boží o vyvolení nikoli podle skutků, nýbrž z vůle Toho, jenž povolává – 12 bylo jí řečeno: „Starší bude sloužiti mladšímu,“ 13 jak je psáno: „Jakuba jsem si zamiloval, Esaua jsem pojal v nenávist.“ 14 Co tedy řekneme? Což jest u Boha nespravedlnost? Naprosto ne! 15 Neboť řekl Mojžíšovi: „Smiluji se nad tím, nad kým se chci smilovati, a slituji se nad tím, nad kým se chci slitovati.“ 16 Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se přičiňuje, nýbrž na Bohu, jenž se smilovává. 17 Neboť Písmo praví faraonovi: „Právě k tomu jsem tě vyvolil, abych ukázal na tobě svou moc a aby se rozhlásilo mé jméno po veškeré zemi.“ 18 Nuže, nad kým chce, se smilovává, a koho chce, zatvrzuje. 19 Řekneš mi tedy: „Proč ještě si stěžuje? Neboť kdo se může vzepřít jeho vůli?“ 20 Člověče, kdo jsi ty, že odmlouváš Bohu? Zda řekne výrobek svému výrobci: „Proč jsi mě udělal takto?“ 21 Anebo zdaž nemá hrnčíř v moci hlínu, aby z téže hmoty udělal jednu nádobu k ozdobě, jinou k potupě? 22 Jestliže však Bůh přesto, že chce ukázati hněv a v známost uvésti svou moc, snášel s velikou shovívavostí nádoby hněvu připravené k zahynutí, 23 chtěje ukázati bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě... 24 Jako takové povolal i nás, nejen ze židů, nýbrž i z pohanů, 25 jak praví u Oseáše: „Nazvu svým lidem toho, který nebyl mým lidem, a milovanou tu, která nebyla milovaná, a [milosrdenství došlou tu, která nedošla milosrdenství]; 26 a na tom místě, kde jim bylo řečeno:,Vy nejste můj lid,' tam budou nazváni syny Boha živého.“ 27 Izaiáš pak volá nad Izraelem: „I kdyby byl počet synů izraelských jako mořský písek, jen zbytek bude spasen. 28 Dokonale a rychle splní své slovo [podle spravedlnosti; ano, rychle splní své slovo Pán] na zemi.“ 29 A jak předpověděl Izaiáš: „Kdyby Pán zástupů nebyl nám ponechal (něco) potomstva, byli bychom se stali jako Sodoma, a Gomoře byli bychom připodobněni.“ 30 Co tedy řekneme? To, že pohani, kteří se o spravedlnost nepřičiňovali, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry. 31 Naopak Izraelité, kteří usilovali o zákon spravedlnosti, k zákonu spravedlnosti nepřišli. 32 Proč? Poněvadž (usilovali o to) ne vírou, nýbrž jen skutky. Tak narazili na kámen úrazu, 33 jak je psáno: „Hle, kladu na Sioně kámen urážky a skálu pohoršení; a kdo v něho věří, nebude zklamán.“