1Pravdu mluvím v Kristu, nelžu, a spolu se mnou vydává svědectví v Duchu svatém moje svědomí,
2že mám velký zármutek a bez ustání bolest v svém srdci.
3Přál bych si věru, abych já sám byl zavržen Kristem pro své bratry, kteří jsou podle těla mými příbuznými.
4Vždyť to jsou Izraelité, jim patří přijetí za syny, sláva, úmluva, dání zákona, bohoslužba i zaslíbení;
5jejich jsou otcové a z nich je podle těla Kristus. Ten je nade všechno, Bůh velebený na věky. Amen.
6To však (neznamená), že by zmařeno bylo slovo Boží. Neboť ne všichni, kdož pocházejí z Izraele, jsou Izraelité.
7A nejsou všichni proto dítkami Abrahamovými, že jsou jeho potomky. Ale „v Izákovi se ti dostane potomstva“.
8To znamená: nejsou dítkami Božími ti, kdož jsou dítkami jen podle těla, nýbrž ti se počítají k potomstvu, kdož jsou dítkami podle zaslíbení.
9Slovo zaslíbení totiž zní takto: „O tomto čase (za rok) přijdu, a Sára bude míti syna.“
10A tak tomu bylo nejen u ní, nýbrž i u Rebeky. Ta počala (dva syny) z jednoho (muže), z Izáka, našeho otce.
11Neboť když se ještě nenarodili a dosud nic dobrého ani zlého neučinili – aby dále platil úradek Boží o vyvolení nikoli podle skutků, nýbrž z vůle Toho, jenž povolává –
12bylo jí řečeno: „Starší bude sloužiti mladšímu,“
13jak je psáno: „Jakuba jsem si zamiloval, Esaua jsem pojal v nenávist.“
14Co tedy řekneme? Což jest u Boha nespravedlnost? Naprosto ne!
15Neboť řekl Mojžíšovi: „Smiluji se nad tím, nad kým se chci smilovati, a slituji se nad tím, nad kým se chci slitovati.“
16Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se přičiňuje, nýbrž na Bohu, jenž se smilovává.
17Neboť Písmo praví faraonovi: „Právě k tomu jsem tě vyvolil, abych ukázal na tobě svou moc a aby se rozhlásilo mé jméno po veškeré zemi.“
18Nuže, nad kým chce, se smilovává, a koho chce, zatvrzuje.
19Řekneš mi tedy: „Proč ještě si stěžuje? Neboť kdo se může vzepřít jeho vůli?“
20Člověče, kdo jsi ty, že odmlouváš Bohu? Zda řekne výrobek svému výrobci: „Proč jsi mě udělal takto?“
21Anebo zdaž nemá hrnčíř v moci hlínu, aby z téže hmoty udělal jednu nádobu k ozdobě, jinou k potupě?
22Jestliže však Bůh přesto, že chce ukázati hněv a v známost uvésti svou moc, snášel s velikou shovívavostí nádoby hněvu připravené k zahynutí,
23chtěje ukázati bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě...
24Jako takové povolal i nás, nejen ze židů, nýbrž i z pohanů,
25jak praví u Oseáše: „Nazvu svým lidem toho, který nebyl mým lidem, a milovanou tu, která nebyla milovaná, a [milosrdenství došlou tu, která nedošla milosrdenství];
26a na tom místě, kde jim bylo řečeno:,Vy nejste můj lid,' tam budou nazváni syny Boha živého.“
27Izaiáš pak volá nad Izraelem: „I kdyby byl počet synů izraelských jako mořský písek, jen zbytek bude spasen.
28Dokonale a rychle splní své slovo [podle spravedlnosti; ano, rychle splní své slovo Pán] na zemi.“
29A jak předpověděl Izaiáš: „Kdyby Pán zástupů nebyl nám ponechal (něco) potomstva, byli bychom se stali jako Sodoma, a Gomoře byli bychom připodobněni.“
30Co tedy řekneme? To, že pohani, kteří se o spravedlnost nepřičiňovali, spravedlnosti dosáhli, a to spravedlnosti z víry.
31Naopak Izraelité, kteří usilovali o zákon spravedlnosti, k zákonu spravedlnosti nepřišli.
32Proč? Poněvadž (usilovali o to) ne vírou, nýbrž jen skutky. Tak narazili na kámen úrazu,
33jak je psáno: „Hle, kladu na Sioně kámen urážky a skálu pohoršení; a kdo v něho věří, nebude zklamán.“