1Což nevíte, bratří – mluvím k těm, kdož zákon znají – že zákon panuje nad člověkem, pokud žije? –
2Neboť žena provdaná je připoutána zákonem k muži, pokud žije; zemře-li však její muž, není podle zákona vázána k muži.
3Proto oddá-li se za života (svého) muže jinému muži, bude se nazývati cizoložnicí; zemře-li však její muž, je volná podle zákona, takže nebude cizoložnicí, oddá-li se jinému muži. –
4Tak i vy, moji bratří, jste mrtvi tělem Kristovým pro zákon, abyste patřili jinému, Tomu, jenž vstal z mrtvých, abychom přinášeli užitek. Bohu.
5Neboť když jsme žili tělesně, působily v našich údech hříšné žádosti (vzbuzené) skrze zákon, aby nesly ovoce smrti.
6Nyní však jsme zproštěni zákona, protože jsme odumřeli tomu, v čem jsme byli poutáni, takže sloužíme v novosti ducha, a ne v zastaralosti litery.
7Co tedy řekneme? Vede zákon k hříchu? Nikoli! Ale hřích jsem nepoznal, leda skrze zákon; neboť o žádostivosti bych nevěděl, kdyby zákon nepravil: „Nepožádáš!“
8Hřích však vzal podnět z přikázání a způsobil ve mně veškerou žádostivost, neboť bez zákona je hřích mrtev.
9Já jsem žil kdysi bez zákona. Když však přišlo přikázání, hřích ožil, ale já jsem zemřel,
10a tak se ukázalo, že přikázání, které (mělo býti) k životu, je mi k smrti.
11Hřích totiž vznikl z přikázání, oklamal a usmrtil mě jím.
12A tak zákon je zajisté svatý, i přikázání svaté, spravedlivé a dobré.
13Stalo se tedy to, co je dobré, pro mne smrtí? Vůbec ne! Avšak hřích, aby se ukázal jako hřích, způsobil mi skrze to dobré smrt, aby se stal hřích nad míru hříšným skrze to přikázání. Bezmocný boj nevykoupeného člověka s hříšnými sklony.
14Víme zajisté, že zákon je duchovní, ale já jsem tělesný, zaprodaný hříchu;
15neboť co dělám, nechápu. Vždyť to [dobré], co chci, nekonám; ale [zlé], co nenávidím, to činím.
16Činím-li však to, co nechci, souhlasím, že zákon je dobrý.
17Ale nečiním to já, nýbrž ten hřích, který přebývá ve mně.
18Vím totiž, že ve mně, to je v mém těle, nepřebývá dobro; neboť chtíti dobro je sice v mé moci, avšak vykonati je, nikoliv.
19Vždyť nečiním to dobré, které chci, nýbrž konám to zlé, které nechci.
20Činím-li však právě to, co nechci, nedělám to já, nýbrž ten hřích, který přebývá ve mně.
21Shledávám tedy v sobě zákon: když chci činiti dobré, je mi zlé bližší.
22Libuji si totiž v Božím zákoně podle vnitřního člověka,
23ale cítím v svých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech.
24Ó já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí z těla této smrti?
25Díky Bohu skrze Ježíše Krista, Pána našeho! Nuže tedy, já sám sloužím duchem zákonu Božímu, tělem však zákonu hříchu.