1Rozhodl jsem se sám u sebe, že k vám nepřijdu po druhé v zármutku,
2neboť zarmucujili já vás, kdo pak může potěšili mne? Snad ten, koho zarmucuji já?
3A to právě [vám] píši, abych při svém příchodu neměl zármutek [nad zármutek] z těch, z nichž bych se měl radovati. Mám důvěru ve vás všechny, že moje radost je (radostí) vás všech.
4Neboť z veliké tísně a úzkosti srdce vám píši s mnoha slzami, nikoliv abyste se zarmoutili, nýbrž abyste poznali lásku, kterou mám zvláště k vám.
5Zarmoutil-li však někdo, nezarmoutil (jen) mne, nýbrž částečně, abych nenadsazoval, vás všechny.
6Pro takového vinníka dostačuje ten trest, kterého se mu dostalo od většiny,
7takže je naopak lépe, abyste mu odpustili a jej potěšili, aby se přílišným zármutkem ten vinník nestrávil.
8Proto vás vyzývám, abyste (veřejně) ztvrdíli lásku k němu.
9Vždyť proto vám také píší, abych poznal vaši osvědčenost, zda jste ve všem poslušní.
10Komu však odpouštíte něco, tomu odpouštím i já. Neboť co jsem odpustil i já, měl-li jsem co odpustit, odpustil jsem kvůli vám před Kristem,
11abychom nebyli oklamání satanem, neboť nejsou mám neznámy jeho úmysly.
12Když pak jsem přišel do Troady hlásat evangelium Kristovo a dveře mi byly otevřeny v Pánu,
13neměl jsem vnitřního pokoje, poněvadž jsem nenalezl svého bratra Tita, ale rozloučiv se s nimi, odebral jsem se do Makedonie.
14Ale díky Bohu! Ten nám dává vždycky vítěziti v Kristu [Ježíši] a skrze nás na každém místě šíří vůni poznání sebe.
15Neboť jsme Kristovou libou vůní pro Boha mezi těmi, kdož docházejí spásy, i mezi těmi, kdož hynou:
16těmto smrtelnou vůní k smrti, oněm životodárnou vůní k životu. A kdo je k tomu způsobilý?
17Nejsme zajisté jako mnozí, kdož porušují slovo Boží, nýbrž mluvíme z upřímnosti jako z Boha a před Bohem v Kristu.