Mark 4
1 A opět počal učiti u moře; i shromáždil se k němu zástup veliký, takže vstoupiv na loď, seděl (v ní) na moři, a veškeren lid byl u moře na zemi.
2 I učil je mnohým věcem v podobenstvích a pravil jim ve svém učení:
3 „Slyšte: Hle, vyšel rozsévač, aby rozséval.
4 A když rozséval, některé (zrno) padlo vedle cesty, i přiletěli ptáci a sezobali je.
5 A jiné padlo na místo skalnaté, kde nemělo mnoho země, a vzešlo hned, poněvadž nemělo hluboké země;
6 ale když vyšlo slunce, uvadlo, a poněvadž nemělo kořene, uschlo.
7 A jiné padlo do trní, i vzrostlo trní a udusilo je, a nevydalo užitku.
8 A jiné padlo v zemi dobrou a vydalo plod, který vzešel i rostl, a přinášelo na třicet, i na šedesát i na sto (zrn).“
9 I řekl: „Kdo má uši k slyšení, slyš.“
10 A když byl sám, otázalo se ho jeho okolí i se dvanácti na to podobenství.
11 I řekl jim: „Vám jest dáno poznati tajemství království Božího, oněm však, kteří jsou vně, podává se všecko v podobenstvích,
12 aby hledíce se dívali a neviděli a poslouchajíce slyšeli a nerozuměli, by snad se neobrátili a neodpustily se jim hříchy.“
13 I řekl jim: „Nerozumíte podobenství tomu? I kterak poznáte podobenství všecka?
14 Rozsévač rozsévá slovo.
15 Těmi pak, kteří (jsou) vedle cesty, rozumějí se ti, kde slovo se rozsévá, a když je uslyší, ihned satan přichází a odnímá slovo, které bylo zaseto do srdce jejich.
16 A podobně těmi, kteří se rozsévají na místa skalnatá, rozumějí se ti, kteří, když uslyší slovo, přijímají je hned s radostí,
17 ale nemají v sobě kořene, nýbrž jsou chvilkoví; potom, když nastane soužení neb pronásledování pro to slovo, ihned se pohoršují.
18 A jsou jiní, kteří se rozsívají mezi trní; to jsou ti, kteří slyší slovo,
19 ale starosti tohoto světa a klam bohatství a žádosti jiných věcí vcházejíce udušují slovo a stává se neplodným.
20 A těmi, kteří byli zaseti v zemi dobrou, rozumějí se ti, kteří slyší slovo a je přijímají i plod přinášejí, jeden třicet, jiný šedesát, jiný sto.“
21 I řekl jim: „Zdali přinášejí svíci, aby ji postavili pod kbelík neb pod postel? Ne-liž, aby ji postavili na svícen?
22 Neboť není nic skrytého, co by nemělo býti zjeveno, aniž co dělo se tajného, leč aby přišlo najevo.
23 Má-li kdo uši k slyšení, slyš.“
24 I řekl jim: „Uvažte, co slyšíte. Jakou měrou měříte, takovou měrou bude měřeno vám, ano bude vám přidáno.
25 Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, od toho bude odňato i to, co má.“
26 Také řekl: „Tak děje se v království Božím, jako když člověk uvrhne símě do země;
27 i spí a vstává v noci a ve dne, a símě vzchází a vzrůstá, - on sám neví, jak.
28 Neboť země sama od sebe plodí nejprve bylinu, potom klas, nato plné zrno v klase.
29 Když však plod to dopustí, ihned přičíní srp, neboť nastala žeň.“
30 Také řekl: „K čemu přirovnáme království Boží, aneb v kterém podobenství máme je představiti?
31 (Jest) jako zrno hořčičné, které, když se zaseje do země, - menší jest než všecka semena, jež jsou na zemi,
32 ale když se zaseje, - vzrůstá a stává se větším než všecky byliny, a pouští ratolesti veliké, takže ptáci nebeští mohou bydleli pod stínem jeho.“
33 A mnoha takovými podobenstvími mluvil jim slovo, jak mohli slyšeti;
34 bez podobenství nemluvil jim, soukromě však vykládal učeníkům svým všecko.
35 I řekl jim v onen den, když nastal večer: „Přeplavme se na druhou stranu.“
36 A nechavše lid, vzali ho tak, jak byl na lodi; a jiné lodi provázely ho
37 I nastala veliká vichřice, a vlny vnikaly do lodi, takže loď se již naplňovala.
38 On však spal v zadní části lodi na podušce; i vzbudili ho a řekli jemu: „Mistře, není tobě nic do toho, že hyneme?“
39 I vstav přísně přikázal větru a řekl moři: „Buď ticho a upokoj se.“ A přestal vítr a nastalo ticho veliké.
40 A řekl jim: „Proč se bojíte? Což ještě nemáte víry?“ I pojala je bázeň veliká a pravili druh k druhu: „Kdo asi jest tento, že i vítr a moře ho poslouchají?“