1Když pak Apollo byl v Korintě, Pavel prošed krajiny horní přišel do Efesu a nalezl tam některé učeníky;
2i řekl k nim: „Přijali jste Ducha svatého uvěřivše?“ Oni však řekli: „Ale ani jsme neslyšeli, je-li Duch svatý.“
3Tu řekl: „V co tedy byli jste pokřtěni?“ A oni pravili: „V křest Janův.“
4I řekl Pavel: „Jan křtil křtem pokání, říkaje lidu, aby uvěřili v toho, jenž přijde po něm, to jest v Ježíše.“
5Uslyševše to, byli pokřtěni ve jméno Ježíše.
6A když Pavel vložil na ně ruce, přišel na ně Duch svatý; i mluvili jazyky a prorokovali.
7Bylo pak všech těch mužů asi dvanáct.
8Vešed (potom) do synagogy, mluvil neohroženě po tři měsíce, promlouvaje a přesvědčiti hledě o věcech království Božího.
9Když však někteří se zatvrzovali a nevěřili, zle mluvíce o cestě (Páně) před lidem, odstoupil od nich a odděliv učeníky, promlouval denně ve škole jakéhosi Tyranna.
10A to dělo se po dva roky, takže všichni, kteří přebývali v Asii, uslyšeli slovo Páně, židé i pohané.
11Také divy neobyčejné činil Bůh skrze ruce Pavlovy,
12takže i na nemocné přenášeli šátky a zástěry s těla jeho, a (tím) nemoci od nich odstupovaly a duchové zlí vycházeli.
13Pokusili se však někteří i z potulných zaklínačů židovských nad těmi, kteří byli posedlí duchy zlými, vzývati jméno Pána Ježíše říkajíce: „Zaklínám vás skrze Ježíše, kterého hlásá Pavel.“
14Bylo to sedm synů jakéhosi Skevy, židovského velekněze, kteří to činili.
15Ale duch zlý opověděv řekl jim: „Ježíše znám, a o Pavlovi vím, ale kdo jste vy?“
16A vrhnuv se na ně ten člověk, ve kterém byl duch zlý, a ovládnuv oba, přemohl je, takže nazí a zranění utekli z toho domu.
17To pak vešlo v známost všem, kteří obývali v Efesu, židům i pohanům. I připadla bázeň na ně na všecky, a bylo velebeno jméno Pána Ježíše.
18Také mnozí z věřících přicházeli vyznávajíce a vypravujíce skutky své.
19Mnozí pak z těch, kteří se byli zabývali věcmi pověrečnými, snesli knihy a spálili je přede všemi; a spočetše cenu jejich, shledali (obnos) padesáti tisíc denárů.
20Tak mocně rostlo a sílilo se slovo Boží.
21Když se toto vykonalo, Pavel umínil si v duchu, že projda Macedonii a Acháji, odebéře se do Jerusalema, a řekl: „Až tam pobudu, musím uzříti také Řím.“
22Poslav pak do Macedonie dva ze svých přisluhovatelů, Timotea a Erasta, zůstal na čas v Asii.
23Povstala však kolem toho času nemalá bouře pro to učení (Páně).
24Jeden stříbrník totiž, jménem Demetrius, který dělal stříbrné chrámy Dianiny, poskytoval nemalý výtěžek umělcům.
25Ten svolav je i dělníky věcí takových řekl: „Muži, vy víte, že z tohoto zaměstnání máme výtěžek,
26a vidíte i slyšíte, že tento Pavel nejen v Efesu, nýbrž téměř v celé Asii přemlouváním odvrátil mnoho lidu říkaje:,To nejsou bohové, kteří se zhotovují rukama.‘
27I jest nebezpečenství, nejen aby nepřišlo v opovržení toto naše odvětví, nýbrž aby za nic nebyl pokládán chrám veliké bohyně Diany, ano i aby nezanikla velebnost její, kterou přece ctí celá Asie i okrsek zemský.“
28Uslyševše to, rozpálili se hněvem a křičeli: „Veliká jest Diana Efeských.“
29I naplnilo se město zmatkem a hnali se jednomyslně do divadla, uchopivše s sebou Macedoňany Gaia a Aristarcha, průvodce Pavlovy.
30Když však Pavel chtěl vejíti mezi lid, učeníci nedopustili mu toho,
31ano i někteří z náčelníků asijských, jsouce mu nakloněni, poslali k němu s prosbou, aby se nevydával do divadla.
32Tam křičeli jedni to, jiní ono, neboť shromáždění bylo zmatené a většina nevěděla, proč se sešli.
33I vytáhli ze zástupu jakéhosi Alexandra, ježto židé ho postrkovali, Alexandr pak pokynuv rukou, chtěl k lidu míti řeč obrannou.
34Když však poznali, že to jest žid, zvolali všichni jako jedněmi ústy a křičeli as dvě hodiny: „Veliká jest Diana Efeských.“
35Tu tajemník upokojiv zástupy řekl: „Muži efesští, kdo jest z lidí, jenž by nevěděl, že město Efeských jest strážcem chrámu veliké Diany a jejího obrazu spadlého s nebe?
36Poněvadž tedy tomu odpírati nelze, jest potřebí, abyste byli pokojní a nečinili nic ukvapeně.
37Přivedliť jste tyto muže, kteří nejsou ani svatokrádci ani rouhači bohyně vaší.
38Jestliže tedy Demetrius a s ním spojení umělci mají proti někomu při, konají se veřejné soudy a jsou prokonsulové, ať žalují na ně (u nich).
39Žádáte-li však něčeho jiného, budiž to vyřízeno ve shromáždění zákonitém.
40Vždyť upadáme v nebezpečenství, abychom nebyli obžalováni z povstání pro dnešní den, neboť není žádného vinníka, na němž bychom mohli dáti počet z tohoto shluknutí.“ A to pověděv rozpustil shromážděni.