Job 7
1 Co se člověk na zemi nalopotí! Dře se jak otrok a nemá to konce.
2 Jak se už těší na večer, na konec týdne a na odpočinek!
3 Zrovna tak se mi vlečou ty poslední krušné měsíce, ty nekonečné noci.
4 Když ulehnu, říkám si: "Kéž by už bylo ráno!" A pak se zas nemohu dočkat večera.
5 Má kůže je plná červů a strupů, rozpraskaná až do masa.
6 Tak se vleče den za dnem, beze smyslu a bez užitku.
7 Život mi uplynul jak pára nad hrncem, co dobrého mě může čekat?
8 Dnes jsem ještě tady, ale už brzo vám zmizím z očí navždy.
9 Jako se rozplyne oblak, tak ani z mrtvého nic nezůstane,
10 nevrátí se ke svým, už nikdy nevstoupí do dveří.
11 Ach, nedokážu mlčet, musí to ven, všechna má úzkost a hořkost.
12 Ó Bože, copak jsem netvor, že mě tak pronásleduješ?
13 13-14 Ani ve spánku mi nedáš zapomenout na mou bídu, jen zamhouřím oko, děsíš mě sny a noční můrou.
14 ***
15 Než takhle žít dál, to už je lepší se oběsit.
16 K čemu je takový život? Pohrdám jím. Je to zbytečné. Proč mě nenecháš na pokoji?
17 To ti stojím za to, abys mě takhle trápil?
18 Musíš mě každý den znova mučit a zkoušet, co ještě vydržím?
19 Nemůžeš mě nechat ani na chvilku vydechnout?
20 Jestli jsem zhřešil, řekni mi to! Řekni, co zlého jsem udělal! Proč sis mě vzal tak na mušku, že se mi život stal nesnesitelný?
21 Nemohl bys mi odpustit, aby všechno bylo jako dřív?
22 Vždyť za chvíli ze mne nezbude než prach a popel, vzejde jitro a já tu nebudu."