Job 10
1 Dost! Už nechci žít. Jsem si odporný. Řeknu to, jak to cítím, bez oklik a bez příkras.
2 Řeknu Bohu: Když už mě hubíš, řekni mi aspoň proč.
3 To se ti zdá správné, týrat a mučit tvora, kterého jsi sám stvořil? A zdá se ti správné, zároveň přát úspěch a radost bezbožníkům?
4 4-7 Copak jsi stejný jako lidi? Žiji tak krátce, a ty ještě vyhledáváš mé chyby, ač jsem na tebe zcela odkázaný! Proč jsi zaměřen na mé nedostatky, když víš mnohem lépe než kdokoli jiný, že nejsem svévolník. Dělá ti to snad radost, že jsem ti vydán na milost a nemilost?
5 ***
6 ***
7 ***
8 Sám jsi mě stvořil, a teď mě ničíš.
9 Z prachu jsi mne stvořil - pamatuj na to - chceš mě snad zase rozdrtit na prášek?
10 Přelévals mě z nádoby do nádoby jako mléko, až jsem se srazil jako sýr.
11 Obdařils mě svaly, potáhl je kůží a vyztužil kostmi a šlachami.
12 Darovals mi život a byls ke mně tak laskavý, tak dobrotivě jsi o mne pečoval.
13 13-14 A přitom po celou tu dobu jsi číhal na můj sebenepatrnější poklesek, abys mě nelítostně zničil, zahubil mě bez milosti.
14 ***
15 Běda mi, jsem-li bezbožný, běda mi, jsem-li spravedlivý. Tak jako tak musím žít v ponížení a hanbě. K čemu to je?
16 Sotva se jen maličko pozvednu, vrhneš se na mě jako lev, abys mi ukázal, jak jsi silný a zlomil mi vaz.
17 Přivádíš proti mně nové a nové svědky, stupňuješ svůj hněv, celé armády na mě posíláš.
18 Proč jsi mě vůbec přivedl na svět? Proč jsem nezemřel při porodu?
19 Mohl jsem být ušetřen téhle mizérie, z matčina těla bych putoval rovnou do hrobu.
20 Nevidíš, jak málo dnů už mi zbývá? Už nestojím ani o úlevu. Nech mě na pokoji a dopřej mi vydechnout,
21 než sestoupím do země stínů, odkud není návratu,
22 do země temné jak půlnoc, kde vládne smrt a rozklad, kam ani nejmenší paprsek nepronikne."