1Následující vidění se týká Moábu: Stačí jediná noc a z moábských měst Aru a Kíru zůstanou jen rozvaliny.
2Obyvatelé Díbónu vstupují do svého posvátného chrámu, aby naříkali nad stejným osudem, který potká také města Nebó a Médebu. Všichni si na důkaz zoufalství ostříhali vlasy a oholili vousy.
3Lidé se oblékají do šatů z režného plátna a na všech veřejných prostranstvích společně naříkají a truchlí.
4Pláč, který vychází z Chešbónu a Eleále, je slyšet až v Jahsu. Naříkají také moábští vojáci, protože také jejich nitro zachvátil strach.
5Mé srdce pláče nad tím, co mi Hospodin řekl o Moábu. Jeho obyvatelé prchají až k Sóaru a Eglat-šelišiji. S pláčem vystupují k Lúchítu a cestou do Chóronajimu naříkají nad svým osudem.
6Vodní zdroje v Nimrímu vyschly a tráva i veškerá vegetace se vysušila na troud. Ze vší zeleně nezůstalo vůbec nic.
7Moábci proto odnášejí všechno své nastřádané bohatství přes Topolový úval.
8Jejich volání se ozývá podél celé hranice Moábu a doléhá až k Eglajimu a Beer-élímu.
9Ačkoliv ve vodách Dibónu již nyní teče krev, ani zdaleka to není všechno. Nepřátelé se pustí i za těmi Moábci, kteří se dali na útěk, a za všemi, kteří ještě zůstali v zemi naživu.