Genesis 44
1 Josef si pak zavolal svého správce a přikázal mu: "Naplň pytle našich hostů obilím až po okraj a navrch do nich vlož všechno jejich stříbro.
2 Do pytle nejmladšího z nich pak k tomu stříbru přidej i můj stříbrný kalich." Správce šel a vykonal vše, co mu Josef nařídil.
3 Za úsvitu bratři vstali, naložili obilí a svá zavazadla na osly a vydali se na cestu.
4 Když byli nedaleko za městem, poručil Josef svému správci: "Dostihni ty muže a řekni jim: "Proč jste zneužili pohostinnosti mého pána a za jeho dobrosrdečnost jste se mu odvděčili zlem?
5 Ukradli jste mu jeho vzácný osobní stříbrný kalich, ze kterého pije a věští! Zachovali jste se vůči němu nadmíru zle a nečestně."
6 Josefův správce se tedy jal bratry pronásledovat, a když je dostihl, všechno, co mu Josef nařídil, jim řekl.
7 Když ho bratři vyslechli, ohradili se: "O čem to tvůj pán mluví? Jak si může o nás něco takového myslet?
8 Copak jsme až z kenaanské země nepřivezli zpět dokonce i veškeré stříbro, které jsme našli v pytlích s obilím? Proč bychom tedy měli krást zlato či stříbro, které náleží tvému pánu?
9 Klidně nás všechny prohledej a ten, u koho nalezneš cokoliv z majetku tvého pána, ať zemře. My ostatní se potom dobrovolně staneme jeho otroky."
10 "Ať je tedy po vašem," souhlasil správce, "avšak není třeba prolévat krev. Ten z vás, u koho se kalich najde, se stane mým otrokem a všichni ostatní se mohou svobodně vrátit domů."
11 Bratři tedy bez váhání složili své pytle s obilím na zem a rozvázali je.
12 Správce je všechny od nejstaršího po nejmladšího prohlédl a v Benjamínově žoku objevil stříbrný kalich.
13 Na znamení zoufalého zděšení roztrhli bratři svůj oděv, naložili pytle na osly a okamžitě se vrátili zpět do města.
14 Zamířili ihned do Josefova domu, a ještě ho tam zastihli. Padli před ním na zem.
15 "O co jste se to pokoušeli," obořil se na ně Josef. "Copak nevíte, že muž jako já každou skrytou nepravost dokáže odhalit?"
16 Nato se ujal slova Juda a řekl: "Co můžeme nyní svému pánu říci na vysvětlenou? Čím jenom dokážeme svou nevinu? Vždyť je to jistě sám Bůh, kdo nás stíhá za naše provinění. Nezbývá, než abychom se s tím, kdo ukradl tvůj kalich, všichni stali tvými otroky."
17 "Nikoliv," odpověděl Josef, "mým otrokem se stane pouze ten, u něhož se kalich našel. Všichni ostatní se mohou v pokoji navrátit domů k otci."
18 Sotva Josef domluvil, přistoupil k němu Juda a řekl: "Dovol můj pane, abych k tobě směl promluvit. Vyslechni mne a nehněvej se, přestože vím, že tvá vážnost a moc není o nic menší než moc samotného faraóna a máš na svůj hněv plné právo.
19 Ty sám ses nás pane při naší první návštěvě zeptal, zda dosud žije náš otec a zda máme ještě nějakého bratra.
20 Odvětili jsme tenkrát, že náš otec se zatím těší pevnému zdraví a že s ním doma zůstal náš nejmladší bratr. Otcův nejmilejší syn, který je jedinou radostí jeho stáří. Neboť poté, co jeho bratr v mládí tragicky zahynul, zůstal otci jedinou vzpomínkou na jeho zesnulou ženu. Otec ho skutečně nade vše miluje.
21 Nato jsi nám tehdy řekl, abychom tedy svého bratra přivedli s sebou a představili ti jej osobně.
22 My jsme však odpověděli, že ten chlapec nemůže svého otce opustit, protože by mezitím otec jistě žalem zemřel.
23 Ty jsi nám však výslovně zakázal vracet se bez něj do Egypta.
24 Vrátili jsme se tedy domů a všechno jsme našemu otci vyprávěli.
25 25-26 Když nás pak jednoho dne opět vyslal do Egypta pro obilí, řekli jsme mu, že bez našeho nejmladšího bratra nemáme správci Egypta chodit na oči.
26 ***
27 Nato nám otec řekl: "Všichni dobře víte, že má žena Ráchel mi přivedla na svět dva syny.
28 Jeden z nich však už mezi námi dlouho není. Jistě si vzpomínáte, jak jsem pro něj tenkrát, když ho rozsápala divá zvěř, naříkal, avšak nic mi to nepomohlo. Život jsem mu už vrátit nemohl.
29 Vezmete-li mi nyní i jeho bratra a on také přijde o život, uděláte ze mne nejnešťastnějšího muže pod sluncem a já žalem zemřu."
30 Co si tedy můj pane počneme, až se vrátíme domů bez otcova nejmilejšího syna na kterém lpí víc než na svém životě?
31 Nevrátí-li se náš nejmladší bratr s námi, otec zemře a budeme to my, kdo ponese zodpovědnost za jeho žal a smrt.
32 Já sám jsem se pane svému otci za toho chlapce zaručil. Jen tak se mi podařilo ho přemluvit, aby ho s námi na cestu do Egypta pustil. Zavázal jsem se, že jestli se mu cokoliv stane, ponesu za to vinu já až do konce svého života.
33 Dovol proto, abych směl zůstat v otroctví namísto toho chlapce a on se tak mohl s ostatními vrátit domů.
34 Copak bych jinak mohl bez něj přijít svému otci na oči? Za nic na světě bych nechtěl být svědkem utrpení a žalu, které by můj otec prožíval."