1Poznal jsem ještě jiné zlo, které všude na světě na lidi těžce doléhá:
2Bůh dá člověku bohatství, majetek a slávu, takže má všechno, co si jen přeje. Bůh mu však nedopřeje, aby to užíval, ale prospěch z toho má někdo cizí. Stačí zlá nemoc a všechno je marné.
3I kdyby někdo zplodil třeba sto dětí a dožil se co nejvyššího věku, přitom však dobré věci neužil a ani nebyl řádně pohřben, pak říkám, že je na tom lépe potracené dítě,
4které se krátce objeví v pomíjivém světě, ale zmizí v temnotě a temnota zahalí i jeho jméno;
5ani slunce nespatří, vědomí nemá, nic nepozná a má více klidu než tento člověk.
6A kdyby žil i dva tisíce let, ale dobra neokusil, což neodejdou oba na stejné místo?
7Všechno lidské pachtění uspokojí jen to, po čem touží ústa, ale touhy duše uspokojit nemůže.
8V čem převyšuje moudrý hlupáka? Co má ze života nuzný chudák, který by uměl i žít?
9Lepší je to, co vidím a získám, než to, co je pouhou touhou mého srdce. I to je marnost a honba za větrem.
10Všechno, co vzniklo, už dávno dostalo své jméno. A je jasné, že člověk se nemůže přít s tím, kdo je v přesile.
11Čím více slov, tím více marnivosti. A jaký prospěch z toho člověk má?
12Kdo ví, co je člověku ku prospěchu? Co je pro něho užitečné v životě, který mu uniká jako stín? Kdo oznámí člověku, co bude na světě, až on se ztratí?