Ecclesiastes 2
1 Řekl jsem si tedy: „Začnu se radovat, chci se mít dobře, a tak si budu užívat“, ale i to byla marnost!
2 Když jsem se měl smát, říkal jsem si: „Proč? Vždyť je to ztřeštěnost!“ A pro radost jsem také nenašel důvod.
3 Rozhodl jsem se proto, že se rozptýlím vínem. Nebylo však snadné hledat odpověď, proč lidé pijí, protože všechno mé poznání a moudrost mi bránily chopit se té pomatenosti.
4 Usmyslil jsem si, že vykonám velké věci: vystavěl jsem domy a založil vinice,
5 vysázel jsem sady a zahrady a v nich naštěpoval všechny druhy ovoce.
6 Vybudoval jsem vodní nádrže a vodou z nich jsem zavlažoval zahrady a lesy.
7 Získal jsem služky a služebníky, nakoupil i otroky a jejich počet rostl o ty, kteří se u mne narodili. Měl jsem velká stáda dobytka a skotu - mnohem více než všichni, kteří přede mnou vládli v Jeruzalémě.
8 Nahromadil jsem si zlato a stříbro a v množství pokladů jsem předčil jiné krále. Pořídil jsem si zpěváky a zpěvačky a velký zástup žen mi skýtal rozkoše, po kterých jiní touží.
9 Stal jsem se větší a věhlasnější, než všichni, kteří přede mnou byli v Jeruzalémě, a navíc jsem byl obdařen moudrostí.
10 Dopřál jsem si vše, co oči viděly a po čem srdce toužilo; to všechno jsem bral jako odměnu za svoji námahu.
11 Když jsem se podíval na všechno, co jsem vykonal a na všechnu lopotu, kterou mne to stálo, musel jsem přiznat, že všechno je jen marnost. Marnost, samá marnost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno je marné, pouhá honba za větrem a žádný trvalý užitek z toho není.
12 Potom jsem přemýšlel o moudrosti, hlouposti a bláznovství a chtěl jsem vědět, jaká je přednost moudrosti. Jaký bude a co bude dělat nový král?
13 Zjistil jsem, že moudrost má výhodu před bláznovstvím, tak jako má výhodu světlo před tmou.
14 Moudrého vedou jeho oči, zatímco hlupák tápe ve tmách. Ovšem i zde jsem poznal, že oba potká stejný úděl.
15 A tak jsem si řekl: K čemu je mi moudrost, jestliže mne má stihnout stejný úděl jako hlupáka? Všechno je jen marnost!
16 Moudrý zemře stejně jako bláznivý a oba upadnou v zapomenutí.
17 A tak když jsem viděl, že všechno co se děje na světě, je marné a pomíjivé, začal jsem život nenávidět.
18 Zprotivila se mi všechna lopota a pachtění, protože jsem si uvědomil, že to, co jsem nahromadil, spadne do klína někomu druhému.
19 A kdo ví, jaký člověk to bude! Ať bude moudrý nebo potřeštěný, zmocní se všeho, co jsem s prozíravostí a námahou pracně vydobyl. Všechno je jen marnost!
20 Zmocnila se mne pochybnost a zoufalství, když jsem myslel na to, že všechno je marnost a planá honba za větrem.
21 Proč člověk, který si moudře počíná, namáhá se a svědomitě pracuje, musí odevzdat výsledky svého snažení tomu, kdo hledal jen své pohodlí a výhody? To je marnost a velké zlo.
22 Co má tedy člověk ze všeho svého pachtění, co má z toho, že si nedá pokoj a chce vykonat užitečné věci?
23 Vždyť celý jeho život je jedna bolest a zaměstnání mu přináší jen zlost a rozmrzelost; dokonce ani v bezesných nocích nenachází klid. I toto je marnost.
24 A tak jsem došel k názoru, jestli není pro člověka nejlepší jíst a pít, a při všem plahočení se alespoň tak mít dobře. Vždyť i tyto dary jsou od Hospodina.
25 Kdo může jíst a užívat si bez něho?
26 On totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost, poznání a skutečnou radost. Hříšníka nechává, aby se lopotil, aby sháněl a shromažďoval, ale nakonec nic neužije, protože dědici všeho budou ti, kteří se líbí Bohu. Také toto je marnost a honba za větrem.