1Slova Kazatele, Davidova syna, jeruzalémského krále:
2Marnost, samá marnost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno je marné.
3Jaký užitek má člověk ze vší lopoty, ze svého klopotného snažení, které vede pod sluncem?
4Přichází pokolení za pokolením a zase jedno po druhém mizí, ale země zůstává na věky.
5Slunce vychází a zapadá a opět spěchá k místu, odkud zase vyjde.
6Vítr vane k jihu, obrátí se k severu, v kruzích se točí, až se opět vrátí.
7Všechny řeky se valí do moře, a přece moře nenaplní; vrátí se ke svému prameni a znovu opakují svůj koloběh.
8Všechno je tak únavné, že je škoda o tom mluvit; oko se nikdy nenasytí díváním a ani ucho nikdy nebude mít dost toho, co slyší.
9Co bylo, bude i nadále, a bude se pokračovat v tom, co se dělalo; nic nového pod sluncem.
10Je možno o něčem říci: „Podívej se, to tu ještě nebylo!“? Vše zde už bylo dávno před námi.
11Nemáme zprávy o všem, co se dělo v dávnověku, a ti co přijdou po nás, také nepostihnou vše, co se stane.
12Já, Kazatel jsem byl v Jeruzalémě králem nad Izraelem.
13Umínil jsem si, že moudře prozkoumám všechno, co se děje pod nebem. Lidé se trápí a lopotí, ale je to jejich úděl, který jim Bůh uložil.
14Viděl jsem všechno, co se děje pod sluncem a poznal jsem, že všechno je jen marnost a honba za větrem.
15Co je křivé, nedá se narovnat a co chybí, nelze spočítat.
16Řekl jsem si: „Jsem vzdělanější a moudřejší než všichni králové, kteří přede mnou vládli v Jeruzalémě, mnoho jsem poznal a mnoho si ve vlastních zkušenostech ověřil.“
17Usmyslil jsem si, že se budu pídit nejenom po moudrosti, ale že se nebudu stranit ani ztřeštěných a bláznivých. Poznal jsem však, že i to je všechno marnost a planá honba za větrem,
18protože s moudrostí roste i hořkost a s poznáním přibývá bolest.