Bible

1 Slova Kazatele, Davidova syna, jeruzalémského krále: 2 Marnost, samá marnost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno je marné. 3 Jaký užitek má člověk ze vší lopoty, ze svého klopotného snažení, které vede pod sluncem? 4 Přichází pokolení za pokolením a zase jedno po druhém mizí, ale země zůstává na věky. 5 Slunce vychází a zapadá a opět spěchá k místu, odkud zase vyjde. 6 Vítr vane k jihu, obrátí se k severu, v kruzích se točí, až se opět vrátí. 7 Všechny řeky se valí do moře, a přece moře nenaplní; vrátí se ke svému prameni a znovu opakují svůj koloběh. 8 Všechno je tak únavné, že je škoda o tom mluvit; oko se nikdy nenasytí díváním a ani ucho nikdy nebude mít dost toho, co slyší. 9 Co bylo, bude i nadále, a bude se pokračovat v tom, co se dělalo; nic nového pod sluncem. 10 Je možno o něčem říci: „Podívej se, to tu ještě nebylo!“? Vše zde už bylo dávno před námi. 11 Nemáme zprávy o všem, co se dělo v dávnověku, a ti co přijdou po nás, také nepostihnou vše, co se stane. 12 Já, Kazatel jsem byl v Jeruzalémě králem nad Izraelem. 13 Umínil jsem si, že moudře prozkoumám všechno, co se děje pod nebem. Lidé se trápí a lopotí, ale je to jejich úděl, který jim Bůh uložil. 14 Viděl jsem všechno, co se děje pod sluncem a poznal jsem, že všechno je jen marnost a honba za větrem. 15 Co je křivé, nedá se narovnat a co chybí, nelze spočítat. 16 Řekl jsem si: „Jsem vzdělanější a moudřejší než všichni králové, kteří přede mnou vládli v Jeruzalémě, mnoho jsem poznal a mnoho si ve vlastních zkušenostech ověřil.“ 17 Usmyslil jsem si, že se budu pídit nejenom po moudrosti, ale že se nebudu stranit ani ztřeštěných a bláznivých. Poznal jsem však, že i to je všechno marnost a planá honba za větrem, 18 protože s moudrostí roste i hořkost a s poznáním přibývá bolest.