1Kéž bys byl jako můj bratr, savší u prsů mé matky! Mohla bych tě zastihnout na ulici, líbat tě a ani tak by mnou nepohrdali;
2mohla bych tě odvést, uvést do domu své matky, jež mě vychovávala, dávala bych ti pít z vína s koření m, z moštu svých granátových jablek.
3Jeho levice by byla pod mou hlavou a jeho pravice by mě objímala.
4Zapřísahávám vás, dcery Jerúsaléma: Proč byste měly budit a proč vyrušovat mou lásku, až než si ona bude přát?
5Kdo je tato, vystupující z pustiny, opírajíc se o svého milovaného? Vzbudila jsem tě pod jabloní - tam s tebou v bolestech ulehla tvá matka, tam v bolestech ulehla, porodila tě.
6Vtiskni mě jako pečeť na své srdce, jako pečeť na svou paži, neboť láska je silná jako smrt, žárlivost je tvrdá jako šeól; její plameny - plameny ohně, jenž je plápol Jáhův.
7Mnohé vody nemohou lásku uhasit, aniž ji mohou řeky zaplavit; bude-li kdo za lásku dávat všechen majetek svého domu, budou jím jen pohrdat.
8Máme malou sestru, jež nemá prsů; co máme s naší sestrou činit v den, kdy se o ní bude mluvit?
9Bude -li ona hradbou, budeme na ní moci zbudovat cimbuří ze stříbra, a bude- li ona dveřmi, budeme na ní muset zřídit uzávěr pažením z cedrů.
10Já jsem hradba a mé prsy jako věže; tak jsem se projevila v jeho očích, jako nalezší pokoj.
11Šalomoun měl v Baal-hámónu vinici, tu vinici svěřil ochráncům; každý měl za její ovoce přinést tisíc peněz.
12Má vinice, již mám, je před mou tváří; měj si ten tisíc, Šalomoune, a dvě stě nechť mají ochráncové jejího ovoce!
13Ty, jež bydlíš v zahradách, druhové věnují pozornost tvému hlasu, ozývej se mi!
14Přispěchej, můj milovaný, a vezmi na sebe podobnost gazele nebo kolouchu jelenů na horách vonných rostlin!