1A opět počal vyučovat u moře, i sešel se k němu početný dav, takže nastoupil do lodi a seděl na moři a všechen dav byl při moři na zemi.
2I vyučoval je v přirovnáních mnoha věcem, a ve své nauce jim pravil:
3Slyšte: Hle, rozsévač vyšel rozsít,
4a při tom rozsévání se stalo, že některé zrno padlo podél cesty, i přiletěli ptáci a sežrali je.
5A další zase padlo na skalnatou půdu, kde nemělo mnoho země, a hned vzešlo ven, protože nemělo hloubky země,
6a když vzešlo slunce, bylo sežehnuto, a protože nemělo kořene, uschlo.
7A další padlo mezi trní, i vzrostlo trní a udusilo je, i nedalo úrody.
8A další padlo do řádné země a dávalo úrodu vzrůstající a přibývající, i neslo jedno třicet a jedno šedesát a jedno sto.
9A pravil: Kdo má uši k slyšení, slyš!
10A když osaměl, tázali se ho ti okolo něho s těmi dvanácti na ta přirovnání;
11i pravil jim: Vám je dáno [poznat] tajemství Božího království, oněm však, těm venku, se všechny věci dějí v přirovnáních,
12aby hledíce hleděli a neuviděli, a slyšíce slyšeli a nechápali, aby se snad ne stalo, že by byli obráceni ke mně a že by jim bylo odpuštěno.
13I praví jim: Nevíte, co znamená toto přirovnání? A jak se seznámíte se všemi přirovnáními?
14Ten rozsévač rozsévá slovo,
15a toto jsou ti podél cesty, kde se slovo rozsévá, a když uslyší, přichází hned Satan a slovo, jež je v nich zaseto, odnímá.
16A toto podobně jsou ti, kteří se rozsévají na skalnatá místa, kteří, když uslyší slovo, hned je s radostí přijímají,
17a nemají sami v sobě kořene, nýbrž jsou dočasní; když potom pro slovo nastane útisk nebo pronásledování, hned se urážejí.
18A další jsou ti, kteří se rozsévají mezi trní; toto jsou ti, kteří slovo uslyšeli,
19i vtírají se starosti života a klam bohatství a chtivosti stran ostatních věcí, a spolu dusí slovo, i stává se neplodným.
20A toto jsou ti, kteří byli zaseti na řádnou zemi, ti, kdo slovo slyší a vpouštějí a nesou úrodu, jeden třicet a jeden šedesát a jeden sto.
21A pravil jim: Což se snad přináší lampa, aby byla postavena pod modius nebo pod lože? Ne aby byla postavena na svícen?
22Není přece nic tajného, co nebude vyjeveno, aniž se děje co utajeného, leč aby vyšlo najevo.
23Má-li kdo uši k slyšení, slyš.
24A pravil jim: Všímejte si toho, co slyšíte. Jakou měrou měříte, bude naměřeno vám, a bude vám přidáno,
25neboť kdokoli má, bude mu dáno, a kdo nemá, bude od něho vzato i to, co má.
26A pravil: Tak ové je Boží království, jako by člověk hodil na zemi osivo
27a spal by a vstával by nocí i dnem, a osivo by pučelo a vytahovalo by se; jak, neví sám.
28Země nese úrodu sama od sebe; nejprve osení, potom klas, potom plně vyzrálé obilí v klase.
29A až to úroda dovolí, hned vysílá srp, protože nadešla žeň.
30A pravil: Jak bychom znázornili Boží království, anebo jakým přirovnáním bychom je přirovnali?
31Jako k zrnu hořčice, jež, když se na zemi zaseje, je menší než všechna semena, jež na zemi jsou,
32a když se zaseje, vzrůstá a stává se větším než všechny zeliny a vytváří veliké větve, takže pod jeho stínem mohou hřadovat ptáci nebe.
33A mnoha takovýmito přirovnáními k nim mluvil slovo, podle toho, jak byli s to naslouchat,
34a bez přirovnání k nim nemluvil, a řešení všech věcí podával svým učedníkům v ústraní.
35A v onen den, když nastal večer, jim praví: Přepravme se na druhý břeh.
36A propustivše dav, berou ho s sebou, jak byl v lodi; byly s ním však i další lodi.
37I nastává prudká větrná smršť a do lodi narážely vlny, takže se ona již plnila,
38a on byl na zádi a spal na podušce, i burcují ho a říkají mu: Učiteli, nezáleží ti na tom, že hyneme?
39A byv vyburcován, okřikl vítr a řekl moři: Mlč, oněm! A vítr utichl a nastalo veliké uklidnění,
40i řekl jim: Co jste [tak] ustrašeni? Jak to, že nemáte víry?
41I ulekli se velikým leknutím a říkali k sobě navzájem: Kdo tedy tento je, že jsou ho poslušny i vítr a moře?