Job 9
1 A Jób odpověděl a řekl:
2 Vpravdě vím, že je tomu tak; a no, jak může smrtelník být spravedliv před BOHEM?
3 Bude-li mít chuť s ním vést při, nebude mu moci zodpovědět jedno z tisíce.
4 Je moudrý srdcem a mohutný silou - kdo se proti němu zatvrdil a zůstal bez pohromy? -
5 jenž přemísťuje, aniž kdo věděl, hory, jež ve svém hněvu podvrátí,
6 jenž otřásá zemí z jejího místa, takže se její sloupy viklají,
7 jenž zakazuje slunci, a ť nevzchází, a hvězdy vůkol zapečeťuje,
8 nahýbá nebesa, on sám, a šlape po výšinách moře;
9 Tvůrce Medvěda, Oriona a Kuřátek i prostorů jihu,
10 jenž činí věci veliké, až je nelze vyzpytovat, a podivuhodné, až jim není počtu.
11 Hle, přechází mimo mne, aniž vidím, a no, míjí, a le nepozoruji ho;
12 hle, uchvacuje - kdo to může vzít zpět, kdo k němu může říci: co to děláš?
13 +Bůh ne od vrací svůj hněv; pomocníci Ráhava se pod ním krčí;
14 čím méně mu mohu odpovídat já, vybírat svá slova proti němu,
15 jemuž, i kdybych byl v právu, bych nemohl odpovídat; úpěl bych jako k svému soudci.
16 I kdybych zavolal a odpověděl by mi, nevěřil bych, že vpouští v sluch můj hlas,
17 on, jenž mě zkrušuje bouří a bez příčiny množí mé rány,
18 nedává mi znovu nabrat svůj dech, nýbrž mě přesycuje hořkostmi.
19 Jde- li o sílu mohutného, - hle, on, a o právo-li, kdo by mě mohl předvolat?
20 Byl-li bych v právu, obvinila by mě má ústa; ač jsem já bezúhonný, i tak by mě činil převráceným.
21 Já jsem bezúhonný; nestarám se o své žití, pohrdám svým životem.
22 Je to jedno, proto jsem řekl: On s bezúhonným i se zlovolným skoncovává.
23 Náhle-li usmrcuje bič, bude se zkoušce nevinných vysmívat;
24 země je vy dána v ruku zlovolného, tváře jejích soudců zakrývá - ne-li on, pak kdo je to?
25 A mé dni byly rychlejší než běhoun, utekly - nezakusily dobrého,
26 minuly s čluny z třtiny, jako se sup vrhá na potravu.
27 Je -li můj výrok: Chci zapomenout svou starost, zanechat své tváře a rozveselit se,
28 zhrozím se všech svých bolestí; uvědomím si, že mě neosvobozuješ.
29 Já platím za vinného, nač toto? Marně se lopotím.
30 I kdybych se umyl vodou ze sněhu a své dlaně očistil louhem,
31 tehdy bys mě nořil v jámu, a ž by si mě mé šatstvo zošklivilo.
32 Neboť on ne ní někdo podobný mně, a bych mu mohl odpovídat, a bychom spolu mohli vejít v soud,
33 není mezi námi rozhodčího, a by svou ruku kladl na nás oba.
34 Kéž ode mne odvrací svou hůl, a ť mě jeho hrůza neděsí,
35 nechť mohu mluvit a nebát se ho, neboť se mnou samým tomu ne ní tak.