Job 10
1 Má duše je znechucena mým životem; chci dát volný průběh svému stěžování nad sebou, mluvit v hořkosti své duše.
2 Pravím k +Bohu: Kéž mě neobviňuješ, uvědom mě, proč mě napadáš rozepří?
3 Zda je ti dobře, že utiskuješ, že zavrhuješ dílo svých dlaní a na záměry zlovolných jsi vylil záři?
4 Zda máš oči masa? Vidíš-li jako viděním smrtelníka?
5 Zda jsou tvé dni jako dni smrtelníka? Jsou -li tvá léta jako dni muže,
6 že pátráš po mé nepravosti a pídíš se po mém hříchu
7 přes své vědění, že nejsem vinen a není schopného vyprostit z tvé ruky?
8 Vypracovaly mě a spolu ze všech stran mě utvořily tvé ruce - a chceš mě pohltit?
9 Vzpomeň, prosím, že jsi mě utvořil jako bláto a do prachu mě budeš uvádět zpět!
10 Zda jsi mě nevléval jako mléko a ne srážel mě jako tvaroh?
11 Kůži a maso jsi mi oblékal a kostmi a šlachami jsi mě prokládal,
12 způsobil jsi při mně život a přízeň, tvá péče uchránila mého ducha.
13 A tyto věci jsi skryl ve svém srdci; vím, že toto bylo při tobě.
14 Zhřešil-li jsem, pak jsi mě zpozoroval a od mé nepravosti jsi mě neosvobozoval.
15 Provinil-li jsem se, běda mi; pakli jsem spravedliv, nemohu svou hlavu pozvednout, jsa nasycen hanbou a vida svou bídu.
16 Té přibývá - honíš mě jako lev a opětovně se při mně projevuješ podivuhodným,
17 obnovuješ přede mnou své svědky a množíš svou zlost proti mně; jsou proti mně vždy nové oddíly, a no, vojsko.
18 Nač jsi mě tedy vyvedl z dělohy? Mohl jsem skonat, aniž mě oko vidělo,
19 byl bych jako bych nebyl vznikl; od lůna bych byl býval nesen k hrobu.
20 Zda ne ní mých dní málo? Měl by přestat, ustoupit ode mne, a ť se mohu trochu rozveselit,
21 dříve než budu odcházet a nebudu se moci vrátit, do země tmy a stínu smrti,
22 země ponurosti, podobné temnu stínu smrti a nepořádku, jež září tak jako temno.