Job 7
1 Zda nemá smrtelník na zemi dřinu? A jeho dni jsou jako dni námezdníka.
2 Jako nevolník dychtí po stín u a jako námezdník očekává svůj plat,
3 tak jsem byl nadán vlastnictvím MĚSÍCŮ prázdnoty a byly mi přiděleny noci strasti.
4 Ulehnu-li, pak řeknu: Kdy budu moci vstát? A večer se protahuje a převalováními jsem nasycován až do úsvitu.
5 Mé maso se odělo červy a kůrou prachu, má kůže se svraštěla a zhnisala,
6 mé dni byly rychlejší než člunek a mizí za nedostatku naděje.
7 Vzpomeň, že můj život je vítr; mé oko se nebude vracet k vidění dobrého;
8 nebude mě pozorovat oko nyní mě vidoucího; tvé oči - na mne, a nebude mne.
9 Oblak mizí a odchází; tak sestupující do šeólu nebude moci vycházet,
10 nebude se již vracet do svého domu, aniž ho jeho místo ještě bude moci poznávat.
11 I já - nebudu zadržovat svá ústa; budu mluvit v tísni svého ducha, budu si stěžovat v hořkosti své duše.
12 Zda jsem já moře, jsem -li netvor, že jsi nade mnou ustanovil stráž?
13 Když si řeknu: Má postel mě bude potěšovat, má pohovka mou starost spolu ponese,
14 pak mě strašíváš sny a děsíváš mě vidinami,
15 takže má duše dává přednost zardoušení, smrti, před mými kostmi.
16 Jsem znechucen, nebudu navždy žít, nechej mě, vždyť mé dni jsou vánek.
17 Čím je člověk, že ho vyznamenáváš a že k němu upíráš svou pozornost
18 a každého jitra ho sleduješ, každého okamžiku ho podrobuješ zkoušce?
19 Proč ode mne neodvracíš zrak, nepouštíš mě aspoň do mého polknutí mé sliny?
20 Zhřešil jsem - co mám pro tebe učinit, Hlídači lidstva? Nač sis mě položil za předmět útoku, takže jsem se stal sám pro sebe břemenem?
21 A co neodpouštíš mé přestoupení, aniž přenášíš mou nepravost? Vždyť nyní budu muset ulehnout do prachu, i budeš mě hledat a nebude mne.