Job 41
1 Můžeš livjáthána udicí vytáhnout a jeho jazyk ve smyčku vecpat?
2 Zda můžeš v jeho nos vložit třtinu a hákem provrtat jeho čelist?
3 Zda bude množit úpění k tobě? Bude-li k tobě mluvit něžnými slovy?
4 Zda bude s tebou uzavírat smlouvu? Můžeš si ho na trvalo vzít za nevolníka?
5 Zda si s ním můžeš hrát jako s ptáčkem a neb ho budeš moci uvázat svým děvčatům?
6 Budou o něho společníci jednat? Budou ho rozdělovat mezi kupce?
7 Zda můžeš jeho kůži zasypat harpunami nebo jeho hlavu vidlicemi na ryby?
8 Polož na něho svou dlaň, vzpomeň si zápas - nebudeš jej opakovat!
9 Hle, očekávání takového se ukáže klamným; vždyť se již i na jeho spatření bude kácet.
10 Ne ní smělého, že by ho chtěl budit, - a kdo je ten, jenž by se chtěl stavět před tvář mou?
11 Kdo se mi předem zavděčí, takže bych mu měl odplatit? Co je pod všemi nebesy, to patří mně!
12 Nebudu mlčet o jeho údech a ni ve věci jeho mohutnosti a vhodnosti jeho složení.
13 Kdo odhalí vzezření jeho oblečení? Kdo může vstoupit v dvojici jeho chrupu?
14 Kdo otevře dveře jeho tváře? Okolí jeho zubů - hrůza!
15 Nádhera - řady štítů, vše sevřeno pevnou pečetí,
16 přiléhají jeden na druhý, takže mezi ně nevniká vzduch,
17 lpí na sobě navzájem, souvisí, aniž se rozcházejí.
18 Jeho kýchnutí vydávají záblesky světla a jeho oči jsou jako oční víčka úsvitu,
19 z jeho tlamy se hrnou pochodně, unikají jiskry ohně,
20 z jeho nozder vychází dým jako když se pod hrncem rozhoří třtina.
21 Jeho dech zapaluje uhlíky a z jeho tlamy vychází plamen.
22 V jeho týle spočívá síla a před jeho tváří vyskakuje zděšení;
23 laloky jeho masa na něm lpí, vše jako přitaveno; nemohou se pohybovat,
24 jeho srdce je ulito, podobné kameni, a no, ulito jako spodní žernov.
25 Z jeho povstávání mají rekové strach a z rozrušení mysli upadají ve zmatek;
26 Zasáhne-li ho kdo mečem, nemůže uváznout, ani kopí, střela - a pancíř!
27 Železo považuje za slámu, mosaz za práchnivé dřevo,
28 syn luku ho nemůže zahnat na útěk, kameny z praku se mu změní v plevy,
29 jako stébla se mu zdají kyje, směje se svištění oštěpu.
30 Pod ním jsou hroty střepin, na bahně rozvlačuje rýhy,
31 hloub přivádí do varu jako kotel, veletok činí jako by nádobou k míchání masti;
32 za sebou rozsvětluje pěšinu; hlubina by se mohla považovat za šediny.
33 Na zemi není porovnání s ním, jenž byl utvořen k nebojácnosti;
34 vše vysoké prohlíží, on je králem nade všemi dětmi pýchy.