Job 29
1 A Jób se dále ujal své průpovědi a řekl:
2 Kéž bych byl jako za MĚSÍCŮ minulosti, za dní, kdy mě +Bůh chránil,
3 když on svou lampou svítil nad mou hlavou, při jeho světle jsem chodil tmou,
4 jak jsem býval v dnech svého podzimu, za důvěrného styku s +Bohem nad mým stanem,
5 s Všemocným ještě při mně, vůkol mne moji hoši,
6 když se má chodidla koupala ve smetaně a skála při mně vylévala strouhy oleje.
7 Kdykoli jsem vyšel branou k městu, upravil jsem své sedadlo na prostranství;
8 když mě uviděli mladíci, ukryli se, a kmetové vstali a zůstali stát,
9 představení se zdrželi slov a položili dlaň na svá ústa,
10 hlas y vznešených utichly a jejich jazyk přilnul k jejich patru;
11 ano, když ucho uslyšelo, nazývalo mě blaženým, a když oko uvidělo, svědčilo o mně,
12 neboť jsem zachraňoval chudého volajícího o pomoc a sirotka, jenž neměl pomáhajícího,
13 přicházelo na mne požehnání hynoucího a srdce vdovy jsem rozveseloval;
14 vzal jsem na sebe spravedlnost, - a ona na sebe vzala mne, - své právo jako plášť a čelenku,
15 očima slepému a nohama chromému jsem se stával já,
16 otcem jsem já byl nemajetným a rozepři, jíž jsem neznal, jsem vyšetřoval
17 a chrup zlosyna jsem rozbíjel a lup jsem vytrhoval zprostřed jeho zubů.
18 A říkal jsem si: Budu smět skonávat při svém hnízdě a jako písek množit své dni,
19 můj kořen se bude otvírat k vodám a mezi mým proutím bude nocovat rosa,
20 má čest zůstane při mně svěží a můj luk bude v mé ruce mládnout.
21 Naslouchávali mi a čekávali, - a mlčeli, - na mou radu,
22 po mé řeči se neozývali podruhé a mé slovo na ně kapalo;
23 a no, čekávali na mne jako na déšť, rozvírávali svá ústa jako na pozdní déšť.
24 Smál jsem se na ně, když neměli důvěry, aniž mohli ztlumit jas mé tváře.
25 Vyvoloval jsem jejich cestu a sedal jsem jako hlava, a no, přebýval jsem jako král mezi vojskem, jako ten, kdo potěšuje zarmoucené.