Job 17
1 Můj duch je poškozen, mé dni jsou uhašeny, pro mne je pohřebiště.
2 Ne jsou -li při mně posměvači, takže mé oko musí trvale spočívat na jejich nepřátelském chování?
3 Slož, prosím, zaruč se za mne u sebe - kdo je ten, jenž by chtěl udeřit na mou ruku?
4 Ano, skryl jsi jejich srdce před rozumností, proto je nebudeš povyšovat.
5 Zrazuje kdo za odměnu bližní? I jeho dětí oči budou nadobro zemdlívat!
6 I vystavil mě k používání za přísloví lidu, takže se stávám někým, komu se plije v tvář,
7 i mé oko žalem slábne a mé údy jsou všechny jako stín;
8 upřímní se nad tímto budou hrozit a nevinný se bude rozčilovat nad bezbožným,
9 a le spravedlivý se bude držet své cesty a čistý na svých rukou bude přibírat síly.
10 Avšak, oni všichni, můžete se vrátit, a no, jen přijďte, stejně mezi vámi nebudu moci najít moudrého.
11 Mé dni přešly, mé záměry jsou roztrhány, dědictví mého srdce;
12 noc vydávají za den, světlo za blízké od tmy.
13 Jestliže mám očekávat šeól za svůj dům, že prostřu své ležiště ve tmě,
14 že řeknu porušení: ty jsi můj otec, a červům: má matka a má sestra,
15 kdepak je tedy má naděje - a no, má naděje, kdo ji může zpozorovat?
16 Bude sestupovat k branám šeólu, až spočinutí všech spolu bude na prachu.