1A Jób odpověděl a řekl:
2Mnohých řečí jako tyto jsem se naposlouchal; vy všichni jste ubozí těšitelé!
3Zda bude konec řečem jako vítr? Či co tě pobádá, že odpovídáš?
4I já bych mohl mluvit jako vy, kdyby byla vaše duše na místě duše mé; mohl bych ze slov vytvořit sestavu proti vám a potřásat nad vámi svou hlavou
5a mohl bych vás svými ústy posilovat, a by ulevoval pohyb mých rtů.
6Mluvím-li, nezmírňuje se má trýzeň; pakli chci nechat tak, co bude ode mne odcházet?
7Nyní mě jen vyčerpal - zpustošil jsi celou mou domácnost
8a mne ses zmocnil - to se stalo svědectvím; povstává proti mně mé utrhání - vypovídá mi v tvář.
9Jeho hněv mě rozerval, on mě pojal v nenávist, skřípí proti mně svými zuby, jako můj protivník na mne zaostřuje své oči.
10Rozkřikli se na mne svými ústy, s hanobením zbili má líce, spolu se proti mně shlukli,
11BŮH mě vydává napospas ničemovi, a no, mrštil mnou na ruce zlovolného.
12Když jsem byl klidný, zdrtil mě, a no, uchvátil mě za šíji a roztříštil mě a postavil si mě za terč;
13vůkol se proti mně staví jeho střelci, roztíná mé ledviny, aniž se slitovává, k zemi vylévá mou žluč,
14trhá mě trhlinou na trhlinu, běží proti mně jako silák.
15Na svou kůži jsem ušil pytlovinu a v prach jsem vstrčil svůj roh,
16má tvář zrudla od pláče a na mých víčkách je stín smrti,
17přes to, že v mých dlaních ne ní násilí a má modlitba je čista.
18Neměla bys, země, přikrývat mou krev, a nechť se ne do stává místa mému křiku!
19Však i nyní, hle, je můj Svědek v nebesích, a no, na výsostech je můj Svědčící;
20moji přátelé jsou mými posměvači - mé oko slzí k +Bohu,
21a by člověku zjednalo právo u +Boha, jako syn lidí svému příteli.
22Vždyť nemnoho let musí přijít, než budu odcházet stezkou, jíž se nebudu vracet.