Job 16
1 A Jób odpověděl a řekl:
2 Mnohých řečí jako tyto jsem se naposlouchal; vy všichni jste ubozí těšitelé!
3 Zda bude konec řečem jako vítr? Či co tě pobádá, že odpovídáš?
4 I já bych mohl mluvit jako vy, kdyby byla vaše duše na místě duše mé; mohl bych ze slov vytvořit sestavu proti vám a potřásat nad vámi svou hlavou
5 a mohl bych vás svými ústy posilovat, a by ulevoval pohyb mých rtů.
6 Mluvím-li, nezmírňuje se má trýzeň; pakli chci nechat tak, co bude ode mne odcházet?
7 Nyní mě jen vyčerpal - zpustošil jsi celou mou domácnost
8 a mne ses zmocnil - to se stalo svědectvím; povstává proti mně mé utrhání - vypovídá mi v tvář.
9 Jeho hněv mě rozerval, on mě pojal v nenávist, skřípí proti mně svými zuby, jako můj protivník na mne zaostřuje své oči.
10 Rozkřikli se na mne svými ústy, s hanobením zbili má líce, spolu se proti mně shlukli,
11 BŮH mě vydává napospas ničemovi, a no, mrštil mnou na ruce zlovolného.
12 Když jsem byl klidný, zdrtil mě, a no, uchvátil mě za šíji a roztříštil mě a postavil si mě za terč;
13 vůkol se proti mně staví jeho střelci, roztíná mé ledviny, aniž se slitovává, k zemi vylévá mou žluč,
14 trhá mě trhlinou na trhlinu, běží proti mně jako silák.
15 Na svou kůži jsem ušil pytlovinu a v prach jsem vstrčil svůj roh,
16 má tvář zrudla od pláče a na mých víčkách je stín smrti,
17 přes to, že v mých dlaních ne ní násilí a má modlitba je čista.
18 Neměla bys, země, přikrývat mou krev, a nechť se ne do stává místa mému křiku!
19 Však i nyní, hle, je můj Svědek v nebesích, a no, na výsostech je můj Svědčící;
20 moji přátelé jsou mými posměvači - mé oko slzí k +Bohu,
21 a by člověku zjednalo právo u +Boha, jako syn lidí svému příteli.
22 Vždyť nemnoho let musí přijít, než budu odcházet stezkou, jíž se nebudu vracet.