Job 14
1 Člověk, zrozenec ženy, je ukrácen o dni a nasycen neklidem;
2 jako květ vypučí a uřízne se, i uteče jako stín a nebude zůstávat stát.
3 Ale i na něho máš otevřeny své oči; a mne přivádíš na soud s tebou?
4 Kdo může z nečistých vyvést čistého? A ni jeden!
5 Jestliže jsou jeho dni určeny, počet jeho měsíců je u tebe, ustanovil jsi jeho meze, jež nemůže překročit,
6 odvrať zrak od něho, a ť má klid, dokud jako námezdník může užívat svého dne!
7 Ano, strom má naději, je-li vyťat, že se ještě bude obnovovat a jeho výhonek nezaniká,
8 byť jeho kořen v zemi stárnul a jeho pahýl v prachu odumíral,
9 pachem vody vyhání a vytváří proutí, podoben sazenici.
10 A le člověk umírá a zůstává ležet, lidská bytost skonává - a kde je?
11 Vody zmizí v moři a řeka vysychá a je suchá;
12 tak každý ulehne a nevstává; až do zániku nebes neprocitají, aniž jsou buzeni ze svého spánku.
13 Kéž bys mě chtěl ukrýt v šeólu, schovat mě až do od vrácení tvého hněvu, uložit mi lhůtu a vzpomenout na mne -
14 (umírá-li člověk, zda může o žít?) po všechny dni své služby bych čekal, až do příchodu mé výměny.
15 Volal bys a já bych ti odpovídal, toužil bys po díle svých rukou,
16 kdežto nyní počítáš mé kroky - nečíháš na můj hřích?
17 Mé přestoupení je zapečetěno v uzlíku a k mé nepravosti přišíváš;
18 avšak hora, hroutíc se, se rozpadá a skála ustupuje ze svého místa,
19 kameny omelou vody, prach ze země splachuješ jejím přívalem. Tak hubíš naději smrtelníka;
20 napadáš ho do nekonečna, i odchází, zohavuješ jeho tvář a posíláš ho pryč.
21 Jsou-li jeho synové ctěni, neví, a jsou-li znevažováni, nevěnuje jim pozornost,
22 jen jeho maso pro něho trpí a jeho duše se pro něho rmoutí.