Bible

1 V oné době, prohlášeno Hospodinem, budou vynášet kosti králů Júdových a kosti jeho hodnostářů a kosti kněží a kosti proroků a kosti obyvatel Jerúsaléma z jejich hrobů 2 a rozkládat je vůči slunci a vůči měsíci a vůči všemu osazenstvu nebes, těm, jež milovali a jimž sloužili a za nimiž chodili a jež vyhledávali a jimž se klaněli; nebudou sbírány, aniž budou pohřbívány; budou za hnůj na tváři půdy. 3 A všemu zbytku těch, již budou zbývat z této zlé čeledi, těch, již budou zbývat ve všech místech, kam je zaženu, bude milejší smrt než život, prohlášeno Hospodinem zástupů. 4 I řekneš jim: Takto řekl Hospodin: Zda mají padat a nepovstávat? Mají-li se od vracet a nevracet? 5 Proč se tento lid Jerúsaléma od vrátil trvalým odpadlictvím? Drží se podvodu, odmítají vrátit se; 6 jal jsem se naslouchat a uslyšel jsem - nemluví správně, není nikoho majícího nad svým zlem lítost s výrokem: Co jsem to spáchal? Každý se vrací ve svůj způsob života, jako se kůň řítí v boj. 7 I čáp v nebesích zná svá určená období a hrdlička a vlaštovka a jeřáb dbají času svého příletu; a můj lid nezná právo Hospodinovo. 8 Jak můžete říkat: My jsme moudří a je při nás zákon Hospodinův? Avšak, hle, lživé pisátko písmařů působí ke lži. 9 Moudří jsou zostuzeni, zmateni a polapeni - hle, postavili se zamítavě proti slovu Hospodinovu, co za moudrost tedy mají? 10 Proto chci dát jejich ženy jiným, jejich pole uchvatitelům, vždyť od nejmenšího až po největšího, každý je zplna oddán nespravedlivému zisku, od proroka a ž po kněze, každý se dopouští klamu, 11 a úraz dcery mého lidu se jali hojit lehkovážně s výrokem: Je dobře, je dobře; a le není dobře. 12 Pocítili ostudu, že se dopouštějí ošklivosti? Ani trochu ostudy necítí a styděti se neumějí; proto budou padat mezi těmi, již padají, v čas svého navštívení budou klopýtat, řekl Hospodin. 13 Veskrze je chci posbírat, prohlášeno Hospodinem; na vinné révě není hroznů a na fíkovníku není fíků a listí uvadlo; dám to těm, kteří je míjejí. 14 Nač my sedíme? Shromážděte se a vstupujme do opevněných měst a mlčme tam, neboť nás k mlčení určil Hospodin, náš Bůh, a napojil nás vodou-žlučí, neboť jsme vůči Hospodinu hřešili. 15 Doufat v pokoj? A le nic dobrého! V čas uzdravení? A le hle, hrůza! 16 Z Dána je slyšet frkání jeho koní, od zvuku řehtání jeho hřebců se všechna země třese, i přijdou a sežerou zem a její náplň, město a ty, kdo v něm bydlí, 17 neboť hle, já, chystám se mezi vás vypustit hady, kobry, vůči nimž není zaříkávání, i budou vás štípat, prohlášeno Hospodinem. 18 Rozveselení pro mne proti sklíčenosti, jež je na mně! Mé srdce je neduživé - 19 hle, hlas volání dcery mého lidu o pomoc ze země dálek: Zda není Hospodina na Cijjónu? Není-li na něm jeho Krále? Proč mě dráždili svými sochami, nicotnostmi ciziny? 20 Přešla žeň, skončilo léto a my nejsme vysvobozeni; 21 jsem zdrcen nad zdrcením dcery mého lidu, jsem začerněn, zachvátila mě hrůza. 22 Zda v Gileádu není balzámu? Není-li tam ranhojiče? Proč tedy nevzešlo hojení dcery mého lidu?