1Kéž roztrhneš nebesa, sestoupíš, hory se před tvou tváří rozplynou
2(jako zaněcování roští ohněm, jako oheň přivádí vodu do varu ), k uvádění tvého jména v známost tvým protivníkům, nechť se národy chvějí před tvou tváří!
3Při svém činění hrozných věcí, jichž jsme neočekávali, jsi sestoupil, hory se rozplynuly před tvou tváří,
4a no, od věčnosti neuslyšeli, ušima nepostřehli, oko neuvidělo kromě tebe Boha jednajícího pro čekající na něho.
5Vycházíš vstříc jásajícímu, když vykonává spravedlnost; na tvých cestách si tě připomínají. Hle, ty se hněváš, když hřešíme; v tom je stálost - zda můžeme být zachráněni?
6Vždyť jsme se my všichni stali jako by čímsi nečistým a všechny naše spravedlnosti jsou jako poskvrněné roucho, a no, my všichni jsme zvadli jako listí a naše nepravosti nás jako vítr od nášejí,
7a není vzývajícího tvé jméno, vzchopujícího se k přidržení se tebe.
8Nuže tedy, Hospodine, ty jsi náš Otec, my jsme hlína a ty jsi náš Ztvárnitel, a no, my všichni jsme dílo tvé ruky;
9kéž se tak velmi nehněváš, aniž si do věčnosti připomínáš nepravost; hle, popatř, prosíme, my všichni jsme tvůj lid.
10Tvá svatá města se stala pustinou, Cijjón se stal pustinou, a Jerúsalém - spoušť;
11náš svatý a náš zdobný dům, kde tě naši otcové velebívali, se stal vypáleným od ohně a všechny naše žádoucí věci, to se stalo rumištěm.
12Chceš se pro tyto věci zdržet, Hospodine? Budeš mlčet a převelmi nás pokořovat?