Isaiah 57
1 Když zahyne spravedlivý, není nikoho kladoucího si to na srdce, a zbožní lidé jsou odnímáni, přičemž není chápajícího, že spravedlivý byl odňat před příchodem neštěstí,
2 vstupuje v pokoj, spočívají na svých lůžkách, každý chodivší ve své přímosti.
3 A le vy přistupte sem, synové čarodějnice, símě cizoložníka a nevěstky!
4 Na kom se chcete obveselovat, na koho chcete rozvírat ústa, vyplazovat jazyk? Zda vy ne jste zplozenci přestoupení, símě lži,
5 kteří se rozehříváte BOHY, pod každým zeleným stromem, v údolích pod rozsedlinami skalisk utrácíte dítky?
6 Tvůj podíl je mezi oblázky potoka, ony, ony jsou tvým losem; i jim jsi vylévala úlitbu, vznášela oběť dar u; zda se mám nad těmito věcmi uspokojit?
7 Na vysokou a povznesenou horu jsi umístila své lůžko; i tam jsi vystupovala obětovat oběti.
8 A za dveřmi a veřejemi jsi umístila připomínku, neboť se s odhalovala mimo mou blízkost a vystupovala jsi, rozšiřovala jsi své lůžko, usmlouvala si s od nich; zamilovala si s jejich lůžko, viděla jsi jejich nahotu.
9 A ke králi ses odebrala s mastí a rozhojnila jsi své voňavky, až do daleka jsi narozesílala své vyslance a snížila se s až po šeól.
10 Unavila ses rozsáhlostí své cesty; neřekla jsi: Beznadějné! - našla jsi oživení své síly, proto jsi nezeslábla.
11 A le koho se s ulekla a neb bála, že jsi lhala a mne si s nepřipomněla, aniž si s to položila na své srdce? Zda jsem já i odedávna nemlčel, takže se s mne nebála?
12 Já budu oznamovat tvou spravedlnost a tvé činy, aniž ti budou moci prospět;
13 nechť tě při tvém nářku vyprošťují tvé sebranky, však je všechny bude od nášet vítr, zachvacovat závan, a le ten, kdo spoléhá na mne, bude dědit zem, a no, vlastnit mou svatou horu
14 a bude se říkat: Nasypávejte, nasypávejte, upravujte cestu, vyzvedejte překážky z cesty mého lidu!
15 Ano, takto řekl Vyvýšený a Povznesený, obývající věk y, a jeho ž jméno je Svatý: Obývám výsost a svatyni, i zdeptaného a poníženého v duchu k oživování ducha ponížených a k oživování srdce zdeptaných,
16 neboť se nebudu navždy přít, aniž se budu do nekonečna hněvat, neboť by od přítomnosti mé tváře musel zemdlít duch i duše, jež jsem já zřídil.
17 Hněval jsem se pro nepravost jeho nespravedlivého zisku a bil jsem ho, v skrytosti - a no, hněval jsem se, a on, odpadlý, šel cestou svého srdce.
18 Vidím jeho cesty, a le chci ho uzdravit a vodit ho a obnovovat útěchu jemu i jeho truchlícím.
19 Chystám se stvořit ovoce rtů, pokoj - pokoj dalekému i blízkému, řekl Hospodin, a uzdravím ho.
20 A le zlovolní jsou jako moře, zmítající se, neboť nemůže být v klidu, a jeho ž vody vymítají bahno a bláto.
21 Zlovolní, řekl můj Bůh, nemají pokoje.