1Obraťte sluch ke mně, vy ženoucí se za spravedlnost í, hledající Hospodina, pohleďte ke skále, z níž jste byli vytesáni, a k šachtě studny, z níž jste byli vykopáni;
2pohleďte k Abráhámovi, vašemu otci, a k Sáře, jež vás rodila, neboť jsem ho jediného povolal a požehnal jsem mu a rozmnožil jsem ho.
3Ano, Hospodin potěší Cijjón, potěší všechna jeho rumiště a učiní jeho pustinu jako by Édenem a jeho step jako by zahradou Hospodinovou, bude se v něm moci najít veselí a radost, děkování a zvuk hudby.
4Obraťte pozornost ke mně, můj lide, a no, obraťte ke mně uši, mé plémě, neboť z mé blízkosti bude vycházet nauka; a mé právo - za světlo národností je chci uvést v blahé odpočinutí.
5Má spravedlnost je blízka, má záchrana vyšla a mé paže budou soudit národnosti, ostrovy budou na mne čekat a k mé paži vzhlížet.
6Povzneste své oči k nebesům a pohleďte na zem zespod - ano, nebesa se rozplynou jako dým a země musí jako roucho zchátrat a její obyvatelé musejí pomřít tak jako komáři, a le má záchrana bude navždy, aniž se má spravedlnost může zřítit.
7Obraťte sluch ke mně, vy, znající spravedlnost, lid, v jejich ž srdci je můj zákon, nemusíte se bát potupy od smrtelníků, a no, nechť nejste otřeseni z jejich posměšných řečí,
8vždyť je jako roucho bude žrát mol, a no, jako vlnu je bude žrát larva, a le má spravedlnost bude navždy a má záchrana do pokolení pokolení.
9Procitni, procitni, vezmi na sebe sílu, paže Hospodinova, procitni jako v den pradávna, pokolení věčností! Zda ty ne jsi ta, jež rozsekala Ráhav, probodla netvora?
10Zda ty ne jsi ta, jež způsobila vyschnutí moře, vod veliké hlubiny, jež hlubokosti moře učinila cestou k projití vykoupených?
11Tak kéž se osvobození Hospodinovi vracejí a s plesáním a věčnou radostí na své hlavě přijdou na Cijjón; kéž jásotu a radosti dosahují, zármutek a vzdychání prchnou!
12Já, já jsem ON, váš Těšitel; kdo jsi ty, že pociťuješ bázeň před smrtelníkem, jenž musí umřít, a no, před synem člověka, trávou, jež se vyhazuje,
13a zapomněl jsi Hospodina, svého Zhotovitele, roztáhšího nebesa a založivšího zem, a ustavičně, po celý den, máš strach ze vzteku působce úzkosti, jako by se byl upřel na hubení - a kde je vztek působce úzkosti?
14Shrbený bude spěšně uvolněn, aniž půjde do jámy umírat, aniž se bude jeho chleba nedostávat.
15A já jsem Hospodin, tvůj Bůh, bouřící moře, takže jeho vlny hlučí, jeho ž jméno je Hospodin zástupů,
16i vložil jsem svá slova v tvá ústa a přikryl jsem tě stínem své ruky k postavení nebes a založení země a k povědění Cijjónu: Ty jsi můj lid.
17Prober se, prober se, povstaň, Jerúsaléme, jenž jsi z ruky Hospodinovy vypil číši jeho popuzení, korbel, číši vrávorání jsi vypil, vyprázdnil.
18(Ze všech synů, jež porodil, není poskytujícího mu vedení, b a, ze všech synů, jež vychoval, není uchopujícího jej za ruku.)
19Dvě věci, ty tě potkávají - kdo ti bude projevovat soustrast? -: Zkáza a rozvrat a hlad a meč; kým tě mám potěšit?
20Tvoji synové omdleli, leží na nárožích všech ulic jako teó v čeřenu, plni popuzení Hospodinova, kárání tvého Boha;
21nuže, proto slyš toto, usoužený a opilý, ne však z vína:
22Takto řekl tvůj Pán, Hospodin, jenž se ujímá rozepře svého lidu: Hle, beru číši vrávorání, korbel, číši svého popuzení, z tvé ruky, nebudeš ji již nadále pít,
23nýbrž ji vložím v ruku tvých trapičů, kteří ti říkají: Shoď se, a ť můžeme přejít; i činíš svůj hřbet jako by zemí, a no, jako by ulicí pro přecházející.