1bojme se tedy, aby se snad, pokud se v platnosti ponechává příslib týkající se vstupu do jeho odpočinku, o někom z vás nezdálo, že jej promeškal.
2Vždyť jsme přece obdařeni blahou zvěstí právě tak jako i onino, ale oněm slovo té zprávy neprospělo, ne jsouc v těch, kteří zaslechli, smíšeno s věrou;
3do toho odpočinku přece vstupujeme my, kteří jsme uvěřili, podle toho, jak řekl: Jakož jsem ve svém hněvu přisáhl: Vstoupí-li do mého odpočinku! - přestože od založení světa byly práce ukončeny,
4neboť o sedmém dni kdesi promluvil takto: A v sedmý den Bůh odpočinul od všech svých prací;
5a v tomto zase: Vstoupí-li do mého odpočinku!
6Jelikož tedy zůstává při tom, že do něho někteří vstoupí, a ti, jimž se blahé zvěsti dostalo dříve, nevstoupili, protože si nedali říci,
7určuje opět jakýsi den, pravě v Davidovi: Dnes, po tak dlouhém čase (podle toho, jak bylo řečeno předtím): Dnes, zaslechnete-li jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce;
8kdyby je totiž byl do odpočinku uvedl Josue, nebyl by po těchto věcech mluvil o dalším dni.
9Božímu lidu tedy jakýsi sobotní klid zbývá,
10neboť kdo do jeho odpočinku vstoupil, sám také odpočinul od svých prací právě tak jako Bůh od svých vlastních.
11Vynasnažme se tedy do onoho odpočinku vstoupit, aby někdo nepadl podle téhož příkladu nepovolnosti;
12jeť Boží slovo živé a účinné a ostřejší nad každý dvojsečný meč, a pronikající až k rozdělení duše a ducha a kloubů i morku a je rozlišovatelem úvah a úmyslů srdce,
13a není stvoření, jež by před ním ne bylo patrné, nýbrž všechny věci jsou očím toho, s nímž máme co činit, nahé a odhalené.
14Majíce tedy velikého velekněze, prošedšího nebesy, Ježíše, Božího syna, držme se svého vyznání;
15nemámeť velekněze neschopného pocítit soustrast s našimi slabostmi, nýbrž vytrpěvšího pokoušení po všech stránkách podobně, mimo hřích.
16Se smělostí tedy přistupujme k trůnu milosti, aby se nám dostalo soucitu a a bychom došli milosti ke včasné pomoci.