1A tomu, jenž byl nad jeho domem, rozkázal výrokem: Naplň vaky těch mužů pokrmem podle toho, co mohou unést, a peníze každého vlož v otvor jeho vaku,
2a v otvor vaku nejmladšího musíš vložit můj pohár, ten pohár ze stříbra, a peníze za jeho obilí. I učinil podle Josefových slov, jež vyslovil.
3Když se ráno rozsvětlilo, byli ti muži propuštěni, oni i jejich oslové;
4když oni opustili město, - nedošli daleko, - řekl Josef tomu, jenž byl nad jeho domem: Vstaň, vyraz za těmi muži, a až je dostihneš, musíš k nim říci: Proč jste za dobro zaplatili zlem?
5Zda toto ne ní to, z čeho můj pán pije? A on z něho přece věští! Tím, co jste učinili, jste se zachovali zle!
6I dostihl je a vyslovil k nim tato slova;
7i řekli k němu: Proč můj pán mluví podle těchto slov? Daleko je tvým nevolníkům od jednání podle tohoto slova!
8Hle, peníze, jež jsme našli v otvoru svých vaků, jsme k tobě ze země Kenáanu přinesli zpět, i jak bychom kradli z domu tvého pána stříbro nebo zlato?
9U koho z tvých nevolníků se bude moci najít, a ť umře, a i my budeme nevolníky tvému pánu.
10I řekl: Také to nyní tak bude, podle vašich slov: U koho se bude moci najít, bude mi nevolníkem, a vy budete nevinni.
11I složili spěšně každý svůj vak na zem a otevřeli každý svůj vak,
12i jal se prohledávat - začal u nejstaršího a dokončil u nejmladšího, a pohár se našel ve vaku Benjámínově.
13I roztrhli své šatstvo a každý naložil na svého osla a vrátili se do města.
14I vešel Júdá a jeho bratři do Josefova domu, a on tam ještě byl. A padli před jeho tváří k zemi
15a Josef jim řekl: Co je toto za čin, jejž jste učinili? Zda jste nevěděli, že muž, jenž je jako já, přece umí věštit?
16A Júdá řekl: Co máme říci mému pánu? Co máme promluvit a čím se máme ospravedlnit? Bůh našel vinu tvých nevolníků; hle, my - nevolníci našemu pánu, i my i ten, v jehož ruce se ten pohár našel.
17I řekl: Daleko mi je od t ak o vé hoto jednání. Ten muž, v jehož ruce se ten pohár našel, on mi bude nevolníkem a vy v pokoji vystupte k svému otci.
18I příblížil se k němu Júdá a řekl: Prosím, můj pane, dovol, nechť tvůj nevolník smí vyslovit slovo v uši mého pána a nechť na tvého nevolníka neplane tvůj hněv, vždyť kdo je podoben tobě, je jako farao.
19Můj pán se svých nevolníků otázal výrokem: Zda máte otce nebo bratra?
20I řekli jsme k mému pánu: Máme otce, starce, a dítko jeho stáří, nejmladšího, jehož bratr umřel, a on zůstal sám po své matce a jeho otec ho miluje.
21I řekl jsi k svým nevolníkům: dopravte ho dolů ke mně, a ť na něho mohu upřít své oko.
22I řekli jsme k mému pánu: Ten hoch nemůže svého otce opustit, a opustí-li svého otce, on umře.
23A řekl jsi k svým nevolníkům: Jestliže váš nejmladší bratr s vámi nebude sestupovat, nebudete více vidět mou tvář.
24A když jsme vystoupili k tvému nevolníku, mému otci, stalo se, že jsme mu slova mého pána oznámili.
25A když náš otec řekl: Jděte zase, nakupte nám trochu pokrmu,
26řekli jsme: Nemůžeme sestoupit; bude-li s námi náš nejmladší bratr, pak sestoupíme, protože nemůžeme uvidět tvář toho muže, jestliže jeho, našeho nejmladšího bratra, s námi nebude.
27A tvůj nevolník, můj otec, k nám řekl: Vy víte, že mi má žena porodila dva,
28a jeden z mé blízkosti odešel, i řekl jsem: ano, nepochybně byl na kusy rozerván, a doposud jsem ho neuviděl,
29a vezmete-li z blízkosti mé tváře i tohoto a potká ho nehoda, sešlete mé šediny do šeólu v neštěstí.
30A nyní: za mého příchodu k tvému nevolníku, mému otci, jestliže ten hoch - nebude ho s námi, a jeho žití je spjato s jeho žitím,
31a když uvidí, že toho hocha není, stane se, že umře, a tvoji nevolníci sešlou šediny tvého nevolníka, našeho otce, do šeólu v zármutku,
32neboť tvůj nevolník se za toho hocha před mým otcem zaručil výrokem: Nebudu-li moci dopravit ho k tobě, pak budu vůči svému otci po všechny dni vinen hříchem.
33Nyní tedy nechť, prosím, smí zůstat tvůj nevolník místo toho hocha nevolníkem mému pánu a ten hoch nechť smí vystoupit se svými bratry.
34Vždyť jak bych mohl vystoupit k svému otci a ten hoch - nebylo by ho se mnou? Abych nemusel hledět na neštěstí, jež by mého otce postihovalo!