1Je neštěstí, jež jsem shledal pod sluncem, a ono je časté při lidech:
2Někdo, komu Bůh dal bohatství a poklady a čest, nemá nedostatku stran ničeho pro svou duši, po čem prahne, aniž mu Bůh umožňuje užívat si z toho, nýbrž si z toho užívá cizozemec. Toto - je to marnost a zlá nesnáz.
3Může-li kdo zplodit sto a žít mnoho let a je veliký, jako jsou dni jeho let, a le jeho duše se nesytí dobrem, ani se mu ne do stane pohřbu, řeknu: Lépe než on se má potrat,
4neboť ten v marnost přichází a v tmu odchází a tmou se pokrývá jeho jméno,
5ani neuvidí, aniž pozná slunce; tento má poklid spíše než onen.
6A byť se mu do stalo dvakrát tisíce let a dobra by nezakusil - zda neodcház ej í všichni k jednomu místu?
7Všechna lopota člověka je pro jeho ústa a přece se jeho duše neuspokojuje;
8ano, co za výhodu má moudrý před zpozdilým? Co má sužovaný umějící chodit před živými?
9Lepší je, aby se vidělo očima, než těkání mysli; i toto je marnost a honění větru.
10To, co je, bylo již svým jménem nazváno a je známo, čím je on, člověk, a nemůže se soudit s tím, kdo je silnější než on.
11Když je množství věcí rozmnožujících marnost, co za užitek má člověk?
12Ano, kdo ví, co je pro člověka dobré v životě, v počtu dní života jeho marnosti, když je tráví jako stín? Neboť kdo může člověku oznámit, co pod sluncem bude po něm?