1Já jsem si řekl ve svém srdci: Nuže, pojď, chci tě vyzkoušet ve veselí, a ť nahlížíš v blaho! A hle - i to je marnost!
2Smíchu jsem řekl: Jsi poblázněn! A veselí: Co to děláš?
3Jal jsem se ve svém srdci pátrat stran oblažování svého těla při víně, zatímco bych své srdce spravoval moudrostí, i stran přidržení se při potrhlosti, až než bych viděl, kde je to, co je dobré pro děti lidí, co mají pod nebesy činit v počtu dní svého života.
4Jal jsem se podnikat veliká díla: zbudoval jsem si domy, vysadil jsem si vinice,
5zřídil jsem si zahrady a parky a v nich jsem vysadil stromoví vše možné ho ovoce,
6zřídil jsem si nádrže vod k zavlažování z nich lesa dávajícího stromům vzrůstat;
7nakoupil jsem nevolníků a služek a do stalo se mi dětí domu i stád skotu, a drobného dobytka se mi do stalo množství nade všechny, kdo přede mnou byli v Jerúsalémě.
8Také jsem si nahromadil stříbra a zlata a zvláštní poklad králů a správních oblastí, opatřil jsem si pěvce a pěvkyně, a no, požitky dětí lidí, ženu, b a ženy.
9I stal jsem se velikým a ještě větším, nade všechny, co jich přede mnou bylo v Jerúsalémě, ba i má moudrost mi zůstala,
10a nic, co si mé oči vyžádaly, jsem od nich neodňal, nezadržel jsem své srdce před žádnou radostí, neboť mé srdce se radovalo ze vší mé lopoty a toto se ze vší mé lopoty stalo mým podílem.
11A le když jsem se já ohlédl na všechny své skutky, jež uskutečnily mé ruce, a na všechnu svou lopotu, jíž jsem se při jejich uskutečňování nalopotil, hle - to vše byla marnost a honění větru, a nebylo pod sluncem užitku.
12I ohlédl jsem se já k pozorování moudrosti a nesmyslu a potrhlosti - neboť co učiní člověk, jenž přichází po králi? Cokoli dříve činili. -
13A shledal jsem já, že moudrost má přednost před potrhlostí, jako přednost světla před tmou;
14moudrý - v jeho hlavě jsou jeho oči, a le zpozdilý chodí ve tmě. A poznal jsem i já, že příhoda jednoho postihuje je všechny,
15a já jsem si řekl ve svém srdci: Jako příhoda zpozdilého, i já - může mě postihnout, i nač jsem potom já nadmíru zmoudřel? A promluvil jsem ve svém srdci, že i toto je marnost,
16neboť nikdy není vzpomínky na moudrého, stejně jako na zpozdilého; v průběhu dní, jež budou přicházet, se na všechny zapomene; a jak umírá moudrý? Stejně jako zpozdilý.
17I pojal jsem život v nenávist, neboť se mi bídným projevil skutek, jenž se pod sluncem uskutečňuje; ano, to vše je marnost a honění větru,
18takže jsem já v nenávist pojal všechnu svou lopotu, jíž jsem se já pod sluncem lopotil, již budu zanechávat člověku, jenž bude po mně,
19a kdo ví, zda bude moudrý či potrhlý? A le bude panovat nade vší mou lopotou, jíž jsem se nalopotil a jíž jsem se stal moudrým pod sluncem. I toto je marnost.
20I obrátil jsem se já k vydání svého srdce na pospas zoufalství nade vší lopotou, jíž jsem se pod sluncem nalopotil.
21Vždyť je člověk, jehož lopota se děje s moudrostí a s vědomostí a se zručností, a člověku, jenž se při ní nenalopotil, ji musí přenechat za jeho podíl. I toto vše je marnost a veliké zlo.
22Ano, čeho se člověku do stává ve vší jeho lopotě a v pachtění jeho srdce, jímž se on pod sluncem lopotí?
23Vždyť všechny jeho dni působí bolest a jeho plahočina nevoli; jeho srdce ani v noci neuléhá. I toto - je to marnost.
24Mezi lidmi není lepšího než že se jí a pije a své duši dává zakoušet blaho při své lopotě. I toto - já jsem shledal, že je to z Boží ruky;
25vždyť kdo jiný může jíst a kdo si užívat než já?
26Neboť on člověku, jenž je dobrý v jeho očích, dává moudrost a poznání a radost, a hřešícímu dává plahočinu ke sbírání a k hromadění, aby mohl dávat dobrému před Boží tváří. I toto je marnost a honění větru.