Bible

1 Slova svolavatele, syna Dávidova, krále v Jerúsalémě: 2 Marnost marností, řekl svolavatel, marnost marností, to vše je marnost. 3 Co za užitek je pro člověka ve vší jeho lopotě, jíž se pod sluncem lopotí? 4 Pokolení odchází a pokolení přichází, a země navždy trvá; 5 a slunce vzchází a slunce zachází a řítí se k svému místu; od tam tud ono vzchází. 6 Vítr jde k jihu a obrací se k severu, stále se obrací a k svým obratům se vítr vrací. 7 Všechny toky odcházejí k moři, a le moře - ono není plné; ke kterému místu toky odcházejí, od tam tud se ony k odcházení vracejí. 8 Všechny věci jsou únavné, to nikdo nemůže vypovědět; oko se nemůže nasytit hleděním, aniž se ucho může naplnit posloucháním. 9 Co je, je to, co bude, a co je učiněno, je to, co se bude činit, takže pod sluncem není nic nového. 10 Je věc, o níž se může říci: Viz toto, to je nové? Bylo to již po věky, jež byl y od dob před námi; 11 není vzpomínky na věci dřívější a ani na potomní, jež budou - nebude na ně vzpomínky u těch, kteří budou napotom. 12 Já, svolavatel, jsem byl v Jerúsalémě králem nad Isráélem 13 a přiložil jsem své srdce ke zpytování a k pátrání v moudrosti stran všeho toho, co je uskutečněno pod nebesy - bídná plahočina, již Bůh dal dětem člověka k plahočení v ní. 14 Pozoroval jsem všechny skutky, jež se pod sluncem uskutečňují, a hle - to vše je marnost a honění větru; 15 zkřivené se nemůže stát rovným a nedostatek se nemůže vyčíslit. 16 Jal jsem se já se svým srdcem rozmlouvat výrokem: Já jsem se, hle, stal velikým a přibral jsem si moudrosti nade všechny, co jich bylo nad Jerúsalémem přede mnou a mé srdce dosáhlo mnoha moudrosti a poznání. 17 Přiložil jsem tedy své srdce k poznávání moudrosti a poznávání nesmyslu a potrhlosti; poznal jsem, že i toto, i to je honění větru, 18 neboť v množství moudrosti je množství trápení a přibírající poznání přibírá bolesti.