1Slova svolavatele, syna Dávidova, krále v Jerúsalémě:
2Marnost marností, řekl svolavatel, marnost marností, to vše je marnost.
3Co za užitek je pro člověka ve vší jeho lopotě, jíž se pod sluncem lopotí?
4Pokolení odchází a pokolení přichází, a země navždy trvá;
5a slunce vzchází a slunce zachází a řítí se k svému místu; od tam tud ono vzchází.
6Vítr jde k jihu a obrací se k severu, stále se obrací a k svým obratům se vítr vrací.
7Všechny toky odcházejí k moři, a le moře - ono není plné; ke kterému místu toky odcházejí, od tam tud se ony k odcházení vracejí.
8Všechny věci jsou únavné, to nikdo nemůže vypovědět; oko se nemůže nasytit hleděním, aniž se ucho může naplnit posloucháním.
9Co je, je to, co bude, a co je učiněno, je to, co se bude činit, takže pod sluncem není nic nového.
10Je věc, o níž se může říci: Viz toto, to je nové? Bylo to již po věky, jež byl y od dob před námi;
11není vzpomínky na věci dřívější a ani na potomní, jež budou - nebude na ně vzpomínky u těch, kteří budou napotom.
12Já, svolavatel, jsem byl v Jerúsalémě králem nad Isráélem
13a přiložil jsem své srdce ke zpytování a k pátrání v moudrosti stran všeho toho, co je uskutečněno pod nebesy - bídná plahočina, již Bůh dal dětem člověka k plahočení v ní.
14Pozoroval jsem všechny skutky, jež se pod sluncem uskutečňují, a hle - to vše je marnost a honění větru;
15zkřivené se nemůže stát rovným a nedostatek se nemůže vyčíslit.
16Jal jsem se já se svým srdcem rozmlouvat výrokem: Já jsem se, hle, stal velikým a přibral jsem si moudrosti nade všechny, co jich bylo nad Jerúsalémem přede mnou a mé srdce dosáhlo mnoha moudrosti a poznání.
17Přiložil jsem tedy své srdce k poznávání moudrosti a poznávání nesmyslu a potrhlosti; poznal jsem, že i toto, i to je honění větru,
18neboť v množství moudrosti je množství trápení a přibírající poznání přibírá bolesti.