1Já, Nevúchadneccar, jsem byl kliden ve svém domě, a no, svěží ve svém paláci.
2Dostal jsem sen, jež mě vystrašil, a představy na mém lůžku a vidění mé hlavy mě rozrušila;
3i bylo ode mne vydáno nařízení uvést přede mne všechny mudrce Bávelu, aby mi mohli dát na vědomí výklad toho snu.
4Nato vstoupili písmaři, zaříkávači, Kasdejci a věštci a já jsem ten sen před nimi řekl, a le neuměli mi jeho výklad dát na vědomí.
5A k posledku přede mne vstoupil Dánijjél, jehož jméno je Béltešaccar, podle jména mého boha, a v němž je duch svatých bohů, a před ním jsem řekl ten sen:
6Béltešaccare, představený písmařů, o němž jsem poznal, že je v tobě duch svatých bohů a žádné tajemství tě netísní, řekni mi vidění mého snu, jejž jsem dostal, totiž jeho výklad.
7A vidění mé hlavy na mém lůžku - uviděl jsem, že hle, vprostřed země strom, a jeho výška byla veliká;
8ten strom rostl a mohutněl, takže jeho výška dosahovala k nebesům a jeho viditelnost ke konci vší země.
9Jeho listí bylo krásné a jeho ovoce hojné, a v něm strava pro vše; zvěř pole pod ním vyhledávala stín a ptáci nebes se usazovali mezi jeho větvemi, i živilo se z něho všechno maso.
10Ve viděních své hlavy na svém lůžku jsem uviděl, že hle, z nebes se snesl strážce, a no, svatý;
11zvolal zvučně a řekl tak to: Skácejte ten strom a poodtínejte jeho větve, setřeste jeho listí a roztruste jeho ovoce, nechť se rozprchne zvěř zpod něho a ptáci z jeho větví;
12avšak pařez při jeho kořenech ponechejte v zemi, a to v poutech ze železa a mosazi v zeleni pole, a ť se smáčí rosou nebes, a ť jeho úděl je se zvěří v býlí země.
13Jeho srdce nechť se z lidského změní a nechť je mu dáno srdce zvířete a nechť nad ním přejde sedm dob.
14Ta věc je podle rozhodnutí strážců a usnesení - výroku svatých, proto, aby živí poznali, že v království lidí vládne Nejvyšší a dává je komukoli, komu si přeje, a nastoluje nad ním nejnižšího z lidí.
15Tento sen jsem já, král Nevúchadneccar, dostal, a ty, Béltešaccare, řekni jeho výklad, pro tu příčinu, že nikdo z mudrců mého království mi nemohl jeho výklad dát na vědomí; a le ty jsi schopen, neboť v tobě je duch svatých bohů.
16Tehdy Dánijjél, jehož jméno bylo Béltešaccar, byl po jednu hodinu ohromen a jeho myšlenky ho rozrušovaly; král se ozval a řekl: Béltešaccare, nechť tě ten sen a jeho výklad nerozrušuje. Béltešaccar odpověděl a řekl: Můj pane, ten sen nechť je o nenávidících tě a jeho výklad o tvých odpůrcích.
17Ten strom, jejž jsi uviděl, jenž rostl a mohutněl, takže jeho výška dosahovala k nebesům a jeho viditelnost ke vší zemi,
18že jeho listí bylo krásné a jeho ovoce hojné, a v něm strava pro vše, zvěř pole se pod ním usazovala a ptáci nebes sídlili mezi jeho větvemi -
19to jsi ty, ó králi, jenž jsi vzrostl a zmohutněl, neboť tvá velikost vzrostla a dosáhla k nebesům a tvá vláda ke konci země.
20A že král uviděl strážce, a no, svatého, snášejícího se z nebes a pravícího: Skácejte ten strom a zničte jej, avšak pařez při jeho kořenech ponechejte v zemi, a to v poutech ze železa a mosazi, v zeleni pole, a ť se smáčí rosou nebes, a ť jeho úděl je se zvěří pole, než nad ním přejde sedm dob -
21toto je výklad toho, ó králi, a rozhodnutí Nejvyššího je to, co přijde na mého pána krále:
22že tě zaženou od lidí a tvé bydliště bude se zvěří pole a býlím jako skot tě budou krmit a rosou nebes tě nechají smáčet; tak bude nad tebou přecházet sedm dob, až než budeš moci poznat, že v království lidí vládne Nejvyšší a dává je komukoli, komu si přeje.
23A že přikázali pařez toho stromu při jeho kořenech ponechat, bude tvé kralování zajištěno, odkdy si budeš vědom, že vládnou nebesa.
24Proto, ó králi, kéž je má rada před tebou vhodná: Nuže, zbavuj se svých hříchů spravedlností a svých nepravostí smilováváním nad chudými, má-li nastat prodloužení tvého poklidu.
25To vše na Nevúchadneccara, krále, došlo.
26Po uplynutí dvanácti MĚSÍCŮ se jal procházet před palácem království Bávelu;
27ozval se král a řekl: Zda toto ne ní on, ten veliký Bável, jejž jsem já zbudoval pro dům království silou své moci a pro čest svého veličenství?
28Ještě byla ta řeč v ústech krále; z nebes padl hlas: Tobě se praví, Nevúchadneccare, jenž jsi králem: Kralování od tebe odešlo,
29i zaženou tě od lidí a tvé bydliště bude se zvěří pole, býlím jako skot tě budou krmit; tak bude nad tebou přecházet sedm dob, až než budeš moci poznat, že v království lidí vládne Nejvyšší a dává je komukoli, komu si přeje.
30V oné hodině se ta řeč na Nevúchadneccarovi splnila, takže byl zahnán od lidí a jedl býlí jako skot a jeho tělo bylo smáčeno rosou nebes, až než jeho vlas vzrostl jako orlů a jeho nehty jako ptáků.
31A po uplynutí dní jsem já, Nevúchadneccar, své oči pozvedl k nebesům a můj rozum se ke mně vrátil, i jal jsem se velebit Nejvyššího a vychvalovat a vyvyšovat Živého do věčnosti, jehož vláda - vláda věčná a jeho kralování - za pokolení a pokolení;
32a všichni obyvatelé země platí za nic a on jedná podle svého přání mezi vojskem nebes i obyvateli země, aniž je, kdo by ho mohl klepnout po ruce a říci mu: Co děláš?
33V onen čas se ke mně vrátil můj rozum a pro čest mého království se ke mně vrátilo mé veličenství a můj lesk, a moji ministři a moji velmožové mě hledali, i byl jsem dosazen k svému kralování a byla mi přidána skvělá velikost.
34Nuže, já, Nevúchadneccar, vychvaluji a vynáším a vyvyšuji Krále nebes, jehož všechny činy jsou pravda a jeho stezky právo, a chodící v pýše může ponižovat.