1A potom se stalo, že, ježto Avšálóm, syn Dávidův, měl krásnou sestru, jejíž jméno bylo Támár, zamiloval si ji Amnón, syn Dávidův,
2a příčinou Támáry, jeho sestry, bylo Amnónovi až k onemocnění úzko, neboť ona byla panna a Amnón si byl vědom, že je nesnadno cokoli jí učinit.
3A Amnón měl přítele, jehož jméno bylo Jónádáv, syn Šimey, bratra Dávidova; a Jónádáv byl velmi chytrý člověk,
4i řekl mu: Proč jsi ty, synu králův, jitro za jitrem tak sešlý? Zda mi nechceš povědět? A Amnón mu řekl: Já miluji Támár, sestru Avšálóma, mého bratra.
5A Jónádáv mu řekl: Ulehni na své lůžko a dělej se nemocným, a až se tvůj otec přijde na tebe podívat, řekni k němu: Nechť, prosím, smí přijít Támár, má sestra, a podat mi pokrm; a ť to jídlo připraví před mýma očima, abych viděl, a budu jíst z její ruky.
6Amnón tedy ulehl a jal se dělat nemocným, a když se na něho král přišel podívat, řekl Amnón ke králi: Nechť, prosím, smí přijít Támár, má sestra, a uplácat před mýma očima dvě placky, jež budu požívat z její ruky.
7I poslal Dávid domů k Támáře vzkaz: Jdi, prosím, v dům Amnóna, svého bratra, a připrav mu jídlo.
8Támár tedy odešla v dům Amnóna, svého bratra, a on ležel; i vzala těsto, to zamísila a před jeho očima uplácala a upekla placky,
9a vzala pánev, již vyprázdnila před jeho tvář, a le Amnón odmítl jíst a řekl: Vyveďte z mé přítomnosti všechny lidi! A když všechny lidi z jeho přítomnosti vyvedli,
10řekl Amnón k Támáře: Přines to jídlo do ložnice, a ť je mohu požít z tvé ruky. A Támár ty placky, jež připravila, vzala a zanesla Amnónovi, svému bratru, do ložnice;
11a když mu je přisunula k jedení, chytil ji a řekl jí: Pojď, ulehni se mnou, má sestro.
12I řekla mu: Ne, můj bratře, nechť mě neponižuješ, neboť tak se nemá činit v Isráélovi, nechť nečiníš tuto bezbožnost;
13a já - kam budu moci zahánět svou hanbu? A ty budeš jako jeden z bezbožníků v Isráélovi. Nyní tedy promluv ke králi, vždyť mě tobě nebude odpírat.
14A le nebyl ochoten uposlechnout na její hlas, a byl silnější než ona, takže ji znásilnil a zneužil ji.
15Pak se ji jal Amnón nenávidět velmi velikou nenávistí, takže nenávist, jíž ji nenáviděl, byla větší než láska, jíž ji miloval, i řekl jí: Vstaň, odejdi!
16I řekla mu: Ne ní příčiny tohoto příkoří, poslat mě pryč, většího než ono, jež jsi při mně spáchal. A le nebyl ochoten jí naslouchat,
17nýbrž zavolal svého sluhu, svého pobočníka, a řekl: Nuže, vystrčte tuto ven z mé přítomnosti a zataras za ní dveře.
18Měla pak na sobě spodní šat s dlouhými rukávy, neboť tak si dcery královy, panny, oblékaly pláště; když ji tedy jeho pobočník vyvedl ven a dveře za ní zatarasil,
19nanesla si Támár na svou hlavu popel a roztrhla spodní šat s dlouhými rukávy, jejž měla na sobě, a svou ruku položila na svou hlavu, i šla a při chůzi bědovala.
20A Avšálóm, její bratr, k ní řekl: Zda po byl s tebou Amnón, tvůj bratr? Nuže tedy, má sestro, utiš se, on je tvůj bratr, nechť k této věci nepřikládáš své srdce. I usídlila se Támár jako opuštěná v domě Avšálóma, svého bratra.
21A když o všech těchto věcech uslyšel král Dávid, velmi se rozhněval;
22a Avšálóm s Amnónem nepromluvil od zlého a ž po dobré, neboť Avšálóm Amnóna pojal v nenávist, protože Támár, jeho sestru, ponížil.
23A za celá dvě léta se stalo, že u Avšálóma v Baal-Chácóru, jenž je u Efrájima, byli střihači, a Avšálóm pozval všechny syny královy;
24i ke králi Avšálóm přišel a řekl: Hle, prosím, u tvého nevolníka jsou střihači, nechť, prosím, jde král i jeho služebníci s tvým nevolníkem.
25A král k Avšálómovi řekl: Ne, můj synu, nepůjdeme přece my všichni, a ť se pro tebe nestaneme obtíží. I jal se na něho naléhat, nebyl však nakloněn jít, a le požehnal mu.
26A Avšálóm řekl: Ne-li, nechť s námi, prosím, jde Amnón, můj bratr. A král mu řekl: Nač má jít s tebou?
27A le když se Avšálóm jal na něho naléhat, poslal Amnóna a všechny syny královy s ním.
28A Avšálóm svým sluhům rozkázal výrokem: Nuže, vizte: Jak mile bude srdce Amnónovo rozjařeno vínem a budu k vám říkat: Skolte Amnóna, pak ho usmrťte; nemusíte se bát, zda ne ní tak, že jsem vám rozkázal já? Buďte silni a projevte se jako zdatní muži.
29Učinili tedy sluhové Avšálómovi Amnónovi podle toho, co Avšálóm rozkázal; a všichni synové královi vstali a nasedli každý na svého mezka a prchli,
30a když oni byli na cestě, stalo se, že k Dávidovi došla zpráva s výrokem: Avšálóm pobil všechny syny královy, aniž z nich jeden pozůstal.
31A král vstal a roztrhl svá roucha a ulehl na zem, a všichni jeho služebníci stáli, jejich roucha roztržená.
32Tu se ujal slova Jónádáv, syn Šimey, bratra Dávidova, a řekl: Nechť můj pán nepraví: Usmrtili všechny mladíky, královy syny, neboť umřel jen Amnón, neboť to bylo uloženo na příkaz Avšálómův ode dne jeho ponížení Támáry, jeho sestry.
33Nyní tedy nechť můj pán, král, nepřikládá k svému srdci tu řeč, výrok: Pomřeli všichni synové královi, nýbrž umřel jen Amnón.
34A Avšálóm utekl. A mladík, pozorovatel, pozvedl své oči a uviděl, že hle, z cesty za ním od strany hory jde mnoho lidu;
35a Jónádáv řekl ke králi: Hle, přicházejí synové královi; jak tvůj nevolník promluvil, tak se stalo.
36A jak skončil s mluvením, stalo se, že hle, přišli synové královi, i pozvedli svůj hlas a rozplakali se, a i král a všichni jeho služebníci se rozplakali velmi velikým pláčem.
37A Avšálóm utekl a odešel k Talmajovi, synu Ammíhúdovu, králi Gešúru; a Dávid se po všechny dni rmoutil nad svým synem.
38A Avšálóm utekl a odešel do Gešúr u a po byl tam tři léta;
39a Dávid, král, se roztoužil k Avšálómovi vyjít, neboť nabyl útěchy stran Amnóna, že umřel.