Job 37
1 Ano, mé srdce se kvůli tomu otřese, že až ze svého místa vyskočí.
2 Naslouchejte bedlivě burácení jeho hlasu, rachotu hromu, jež vychází z jeho úst.
3 Pod celými nebesy ho posílá, k okrajům země své světlo.
4 Za ním zařve hlas, jeho vznešenost hlasitě zahřmí. Blesky nezadrží, až bude jeho hlas slyšet.
5 Bůh obdivuhodně zahřmí svým hlasem, činí velké věci, které nepochopíme.
6 Neboť zavolá na sníh: Padej na zem, též i na průtrž deště, a ve své síle padá průtrž dešťů.
7 Na ruku každého člověka umístí pečeť, aby všichni lidé poznali jeho dílo.
8 Zvěř zalézá do houští a přebývá ve svých doupatech.
9 Vichřice se přižene ze své kobky, chlad od severního větru.
10 Božím dechem vzniká led, vodní plocha se ocitá v sevření.
11 I mračno obtěžká vláhou, jeho světlo rozptýlí oblak.
12 Ty se pak podle jeho úmyslů valí v kruzích, aby na povrchu celé země vykonaly všechno, co jim přikáže.
13 Užije toho ať už jako trestající hole, ať už ku prospěchu své země, ať už na důkaz milosrdenství.
14 Naslouchej tomu, Jóbe, zastav se a zvažuj obdivuhodné Boží skutky.
15 Rozumíš snad tomu, čím je Bůh pověří, když dovolí, aby se zaskvělo světlo jeho oblaku?
16 Rozumíš snad letům oblaku a podivuhodným skutkům toho, jehož poznání je úplné?
17 Ty, jenž máš horká roucha, když se v poledne země utiší,
18 můžeš spolu s ním rozprostřít oblaka pevná jako zrcadlo odlité z kovu?
19 Oznam nám, co mu máme říci? Kvůli zatemněnosti si to nedokážeme srovnat v hlavě.
20 Bude mu snad sděleno, že hodlám promluvit? Copak mu mohl někdo něco říci, když je zmatený?
21 Lidé však ještě nemohli spatřit světlo zářící v oblacích, dokud nepřešel vítr a nepročistil je.
22 Od severu přichází zlatá záře, hrůzu vzbuzující majestát kolem Boha.
23 Všemohoucího, toho jsme nemohli postihnout. Jeho moc je veliká a přitom právo ani plnou spravedlnost nepotlačuje.
24 Proto se ho lidé bojí, nehledí ani na žádného, kdo má moudré srdce.