Job 29
1 A Jób pokračoval v pronášení své promluvy. Řekl:
2 Kéž je mi dopřáno žít jako za dávných měsíců, jako za dnů, kdy mě Bůh chránil,
3 když nad mou hlavou nechával svítit svou lampu, šel jsem temnotou za jeho světlem.
4 Tak jako jsem byl ve dnech své sklizně v důvěrném společenství s Bohem nad svým stanem,
5 když ještě se mnou byl Všemohoucí a moji služebníci okolo mě.
6 Když jsem ve smetaně umýval své nohy a proudy oleje na mě vyplavovala skála.
7 Když jsem vycházel branou k městu a své sedadlo si připravoval na náměstí,
8 viděli mě mládenci a vytratili se, kmeti vstali a zůstali stát.
9 Knížata ustala v řečech, na ústa si položila ruku.
10 Vytratily se hlasy předáků, jazyk jim přilnul k patru.
11 Vždyť ucho, které mi naslouchalo, nazývalo mě šťastným, oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě.
12 Vždyť jsem zachraňoval nuzného, když křičel o pomoc, i sirotka, který neměl pomocníka.
13 Přicházelo na mne požehnání hynoucího, k jásotu jsem přiváděl srdce vdovy.
14 Oblékal jsem si spravedlnost a ona si oblékala mne, právo mi bylo jako roucho a turban.
15 Slepému jsem byl očima a chromému nohama.
16 Chudým byl jsem otcem a prověřil jsem spor, který jsem neznal.
17 I tesáky bídáka jsem vyrazil a kořist vytrhoval z jeho zubů.
18 Řekl jsem si: Naposled vydechnu se svým hnízdem a rozmnožím dny jako písek.
19 Můj kořen dosahuje k vodě, rosa přenocuje v mých ratolestech.
20 Má sláva je se mnou vždy nová, obnovuje se i luk v mé ruce.
21 Naslouchali mi a očekávali na mě, umlkali při mé radě.
22 Po mém slovu již nic neopakovali, kanul na ně můj výrok.
23 Jako na déšť na mě počkali, jak pro jarní déšť otevřeli svá ústa.
24 Usmíval jsem se na ně, když nevěřili, a neodvrhli světlo mé tváře.
25 Volil jsem jejich cestu, sedával jsem v čele a přebýval jsem jako král s oddílem, jako ten, kdo potěší truchlící.