Job 16
1 Nato Jób odpověděl. Řekl:
2 Slov, jako jsou tato, jsem už slyšel mnoho. Jste všichni mizerní utěšitelé.
3 Jestlipak budou mít konec ta nadutá slova? Nebo co tě popouzí, že takhle odpovídáš?
4 I já bych mohl mluvit jako vy, kdybyste byli na mém místě, ohánět se proti vám výroky a potřásat nad vámi hlavou.
5 Posiloval bych vás svými ústy a soustrast mých rtů by byla šetrná.
6 Jestliže promluvím, má bolest tím nebude zmírněna; zanechám-li toho, v čem se mi ulehčí?
7 Už mě zcela unavil. Zpustošil jsi celou mou pospolitost.
8 Dopadl jsi mě, stalo se to na svědectví; povstala proti mně má lež a vypovídá proti mně.
9 Jeho hněv propukl a zanevřel na mě, skřípal na mě zuby; můj protivník na mě zaostřuje své oči.
10 Otevřeli na mě svá ústa, potupně mě bili do tváře, společně se proti mně hrnou.
11 Bůh mě vydá v plen padouchovi, vydá mě na pospas do rukou ničemů.
12 Byl jsem spokojený, ale zacloumal se mnou, uchopil mě za šíji a roztříštil mě. Postavil si mě za terč.
13 Obklíčí mě jeho lukostřelci, probodne mé ledviny a nebude mít soucit. Mou žluč vylije na zem.
14 Bude mě drásat, rána za ranou; vyběhne proti mně jako hrdina.
15 Na kůži jsem si sešil pytlovinu, svůj roh jsem sklonil do prachu.
16 Tvář mi opuchla od pláče, na mých víčkách je nejhlubší tma.
17 Přitom na mých rukou není násilí a má modlitba je čistá.
18 Země, nepřikrývej mou krev, ať není místo odpočinku pro můj úpěnlivý křik.
19 Již nyní, hle, na nebesích je můj svědek a na výšinách můj přímluvce.
20 Mí přátelé jsou mi prostředníky; mé oko prolévá slzy před Bohem.
21 Nechť může někdo vést za muže spor s Bohem, lidský syn za svého bližního.
22 Protože přejdou vyměřená léta, a půjdu stezkou, z níž se nevrátím.