1V roce, kdy zemřel král Uzijáš, jsem viděl Panovníka sedícího na trůnu vysokém a vyvýšeném a lem jeho roucha naplňoval chrám.
2Nad ním stáli serafové, každý měl po šesti křídlech: Dvěma si zakrývali tvář, dvěma si zakrývali nohy a dvěma létali,
3a jeden na druhého volal: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů; celá země je plná jeho slávy!
4A čepy prahu se otřásaly od hlasu toho, který volal, a dům byl plný kouře.
5I řekl jsem: Běda mi, jsem zničen, protože jsem člověk nečistých rtů a bydlím uprostřed lidu nečistých rtů, a mé oči viděly Krále, Hospodina zástupů!
6Vtom ke mně přilétl jeden z těch serafů a v ruce měl žhavý uhel, který vzal kleštěmi z oltáře.
7Dotkl se mých úst a řekl: Hle, tento uhel se dotkl tvých rtů; tvá vina je odvrácena a tvůj hřích je usmířen.
8Potom jsem uslyšel hlas Panovníka, jak říká: Koho pošlu a kdo nám půjde? Řekl jsem: Zde jsem, pošli mne!
9I řekl: Jdi a řekni tomuto lidu: Stále poslouchejte, ale nebudete rozumět, stále hleďte, ale nebudete znát.
10Učiň srdce tohoto lidu tučným a jeho uši zacpi a jeho oči zalep, aby očima neviděl a ušima neslyšel a jeho srdce nerozumělo, neobrátil se a já ho neuzdravil.
11Nato jsem řekl: Až dokdy, Panovníku? A on odpověděl: Až dokud města nezpustnou a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a země nebude zpustošena – zcela opuštěná.
12Hospodin vzdálí lidi daleko – veliká opuštěnost bude uprostřed této země.
13A ještě v ní zbude desetina, ale znovu přijde vniveč; jako terebint a jako dub, ze kterých po pokácení zůstane jen pahýl. Ten pahýl je svaté símě.